Tak dneska ráno šok... Začal řvát alarm od monitoru. Jak jsem byla rozespalá, jen jsem se sápala po vypínači s větou "sakra, já ho zase zapomněla vypnout". Ještě že je manžel tak duchaplný, že vyskočil a hned letěl Olivku zkontrolovat, protože mně to vůbec nedošlo, že to dítě leží v postýlce a monitor má asi důvod houkat. Naštěstí měla malá "jen" ucpaný nos, tak se asi delší dobu nenadechla a nebo falešný poplach. Ale krve by se ve mě nedořezal a pak už jsem neusnula, protože jsem si vyčítala, že jsem otřesná matka, když mě ani nenapadne podívat se na to, jestli moje miminko dýchá:-(

Říkala jsem si, jak šestinedělí vůbec nepůsobí na moje hormony... No tak dneska teda jo. Pokaždé, když se podívám na tu naši maličkou berušku a vzpomenu si, jak jsem si loni u stromečku přála, abychom u něj letos byli tři, tak na mě jdou slzy a nejde to zastavit. Ach jo... tak krásné Vánoce všem a těm, které mají stejné přání jako já loni přeju, aby se jim taky splnilo. Protože vánoční přání se plní:) A maminkám a jejich dětičkám přeju nádherné svátky! A tatínkům samozřejmě taky:)

Znáte tu scénu, jak si Menšík v Jak utopit doktora Mráčka šlehne dvě deci krve a pak pobíhá po parku a zpívá si "jsem člověk, jsem člověk"? Tak jsem právě vylezla z koupelny a zpívám si to samé:-D

Dneska máme termín porodu dle UTZ. A místo, aby škytala v břiše, škytá doma v postýlce:)

Tak za sebou máme první vyjížďku s kočárkem- musela jsem na poštu a na pojišťovnu. Malé se to líbila, celou dobu koukala a ani necekla. No a já zapnu svůj kabát, což je věc, která se mi ještě v úterý nepovedla:-D

Jsem čekala, jaký budeš mít mlíkárny a ty nic... Kojíš vůbec??? No tak pardon, že z mých E se nestala ještě větší monstra...

Co bych měla dělat- omýt brambory, dát kuře do trouby, jít se osprchovat, umýt a vysušit si vlasy. Co opravdu dělám- zírám na dítě. Ach jo:-D

Náplň dne- přebalit, nakojit, zírat na dítě...

Ahoj holky:) Nevím, jestli kdy budu schopná přečíst 224 upozornění od vás, moc si toho vážíme, že na nás takhle myslíte:) Děkujeme za gratulace. Olivinka je báječná, krásná, hodná... jsme z ní s manželem úplně hotoví a nejspíš ještě dlouho budeme. Civím do postýlky a říkám si, kde se tam ten zázrak vzal... Je to jiný, zvláštní, ale to vám asi nemusím vůbec říkat, však to dobře znáte:) Tak ještě jednou díky moc!!!

Jak Olivinka na svět přišla

Bude to fakt dlouhé, ale píšu to spíš pro sebe, abych věděla a nezapomněla:) Každopádně, kdo chce číst, uvařte pořádný hrnek kojícího čaje, bude to faaakt dlouhý:-D

Z neurologického hlediska mi byl doporučený dřívejší porod. Nejlépe sekcí. S mým gynekologem jsme se domluvili, že mě pošle do porodnice na domluvení termínu a způsobu vedení porodu. Od začátku mi sekci rozmlouval, s přihlédnutím k dalším těhotenstvím. Do porodnice jsem dorazila ve 37+1 na domluvu, paní doktorka se se mnou málem nebavila, vypadalo to, že si to pěkně "užiju" až do konce. Naštěstí si na konzultaci přivolala primáře, který zavelel objednat mě na další týden- 38+1. Hučeli do mě horem dolem co a jak, až jsem se nechala "ukecat" na indukci, hlavně, abych už to měla za sebou.

Do porodnice jsem měla nastoupit v úterý 4.12. v 7.00. Večer předtím jsem zkontrolovala, že jsem sbalená, poklidila doma a šla spát. Večer před spaním Kája venčil hafana a přišel s tím, že tam mrzne, hodně, takže do rána zaručeně nenasněží, takže můžeme v klidu spát. Ráno v šest jsem vstala, venku deset centimetrů sněhu a další sypal a sypal... Kája šel omést auto a já zjistila, že můj svetr má na rukávu rozpáraný šev, takže jsem se si ho pět minut před odjezdem snažila zašít, přeci jen do ničeho jiného jsem se nevešla a hledat vhodný oděv se mi nechtělo:-D Do porodnice půl hodinky cesta, ale my to jeli skoro padesát minut, jak šíleně chumelilo. Jo jo, celí my, nenechat si ani pětiminutovou rezervu:-D Takže jsme do nemocnice dorazili skoro v osm:-D O hodinu později mi pan doktor (zástupce primáře) zavedl první tabletu. V poledne další monitor, tableta zavedena mladým doktorem, následně ho najdete pod jménem Saďour. Byl citlivý asi jako hrábě, takže jsem myslela, že porodím okamžitě. Ovšem neporodila, protože jsem prostě byla zavřená, zavřená a zavřená... Večer opět monitor, obrovský "pokrok"- otevřená na prst... Do toho přijel manžel se skvělou zprávou- díky sněhu to do něj nabral nový passat... chtěl se tulit a šel na to zezadu:-D Navíc při posledním natáčení monitoru vedle rodila paní a očividně jí to nebylo příjemné. Málem jsem strhala sondy a utekla. Začla jsem se porodu pomalu děsit, jsem od přírody srábotka a porod přeci nemůžu zvládnout, jestli to tak strašně bolí... Další den opět kupa monitorů a další tablety. Ale změna veškerá žádná. Záda bolela jako čert, malá nespolupracovala, takže mě na koze honili z jednoho boku na druhý, do sedu a do lehu, v očích už mi stály slzy, jak mě záda bolela. V sedm večer Zástupce zavelel, že se mám pomalu připravit, že se rozhodne- dostanu klystýr a buď se to rozjede a nebo císař. Zavolala jsem manžela, aby se pomalu přichystal, že až mu zavolám, vyrazí. Cítila jsem úlevu, že už budu mít konečně všechno za sebou, tak nebo tak. Ovšem klystýr nezabral, sestra dle pokynů udělala přípravu na sekci. A pak Zástupce řekl- "natočíme ještě jeden monitor a pak se rozhodneme, která z těch tří možností připadá v úvahu". Hlavou se mi honilo, jaká další možnost je, vždyť už to mělo skončit. Nakonec mi bylo řečeno, že se mám jít vyspat a ráno (třetí den) se uvidí. To už jsem nevydržela, rozbrečela se naplno- bolestí, lítostí, zoufalstvím... Sestra mě tam utěšovala, nakonec mi píchla oblbováka a cosi proti bolesti. Celá uřvaná jsem volala manželovi, ať jde spát (bylo už jedenáct), že až zítra a kdo ví jak... Ani nevím, jak jsem došla na pokoj, jen jsem cítila, jak se pode mnou houpe podlaha, dopadla jsem na postel a další tři hodiny o sobě nevěděla. Do teď nevím, jak jsem na ten pokoj došla, dostala se do postele. Ani co mi to vlastně píchli. Ale je fakt, že jsem aspoň neprořvala noc a místo toho spala a o ničem nepřemýšlela. Ráno jsem mysela, že se pozvracím. Od minulého oběda jsem nejedla, neboť se myslelo, že císař bude možná už večer. Takže jsem se doplazila na monitor, šedivá, zle mi bylo jako psovi. Na monitoru opět malá nespolupracovala, hodinu jsem se tam zase otáčela jak pitomec, zvracela jim do emitky... až přišel Zástupce a zavelel, že do oběda bude císař. Volala jsem manželovi, ať dorazí, zrovna hustě sněžilo, bála jsem se o něj a aby to stihnul... 

Na přípravu měli asi hodinu a půl, vše se mělo stihnout v pohodě. Pak přišla sestra, že se to přesouvá až na dvanáctou, ať přijdu na přípravu ve čtvrt na 12. Došla jsem tam a najednou telefonát, že mají na přípravu asi deset minut. Kapačky do mě sestra doslova nalila pod tlakem s manžetou, druhou kapačku do mě pro jistotu natlačila ona sama a celou dobu chuděra jen nadávala:-D Monitor jsme natáčeli asi pět minut, na víc prostě nebyl čas. Ani jsem se nestihla bát, jak to bylo rychlý, šup zavedéní cévky, to už se otvírali dveře a přijel pro mě zřízenec s lehátkem. Jak jsem se na něj přesunula, už to začlo- manžela odveleli do pokoje pro tatínky a já se začla bát. Dojeli jsme na sál, kde mi příjemná sestra s anestezioložkou začly s přípravou a u toho se ptaly, pro co si jedeme, jak se bude malá jmenovat, jestli je tady tatínek... Byly prostě úžasné, ale stejně jsem se bála, kdy jsem si sedla na lehátku a začli mi dávat spinál. Jen slyším hovor, jak se ptají, kdo jde z porodnice, bylo odpovězeno, že Aleš už je na cestě. Aleš bylo křestní jméno Zástupce. Tak nějak jsem byla klidná. Ale pak slyším hlas a říkám si- "sakra, tohle je ale hlas mého doktora! A to je přeci taky Aleš... no nic, asi mám halušky." Začla jsem cítit teplo od nohou, položili mě, zakryli plentou a jdeme na to. Najednou přes plachtu vykouknul pan doktor- opravdu můj pan doktor, který občas v porodnici slouží. Zamrkal na mě a povídá- "tak to bude mít pan doktor neurolog radost, že ten císař nakonec je, co?:-D" V tu chvíli jsem se uklidnila. Je tam, pohlídá si mě. A pak to začlo. Věděla jsem, že mám nohy, ale necítila jsem je. Dostala jsem kyslíkovou masku a měla pocit, že se udusím. Cítila jsem, jak mi hýbou břichem, začla jsem mít tlak na hrudník, nemohla dýchat, začínala jsem brečet... a pořád jsem mysela, že se nic neděje, protože jsem měla vyčtené, že něco cítit je. Panikařila jsem, že jim tam omdlím, než se vůbec něco začne dít, pořád se mi honilo hlavou, co se děje... a najednou anestezioložka zajásala, že je vidět hlavička! Myslela jsem, že už to nevydržím, ale tohle byl impulz zatnout zuby. A najednou jsem slyšela dvojí kníknutí a já se rozbrečela naplno. Odnesli ji, aby ji zabalili do pleny a hned mi ji přiložili k obličeji. Celou dobu říkali, jak je krásná a já tam jen ležela, dívala se na ni, čichala její vůni a divila se, kolik má vlasů. A jen jsem brečela... Pak ji odnesli a mě začli šít. Můj doktor s doktorkou, která mě tenkrát přijímala si povídali o pohádkách a já jen cítila tahání, jak mě šili. Nemohla jsem se dočkat, až mě konečně zašijou a já budu moct za svou malou Olivinečkou. Když konečně skončili, odvezli mě, čekal na mě manžel, který měl zatím u sebe celou dobu maličkou na hrudníku, místo mě. První, co řekl bylo, že je krásná. A pak, že děkuje. A já zase řvala a řvala. Když ji za pět minut dovezli, nechápala jsem, byla tak maličká. A já pomalu začínala přicházet k sobě, nezvladatelně jsem se třásla, bolelo mě všechno, svaly, břicho, jizva... A nejvíc srdce, že první okamžiky s malou prožívám tak neschopná. Manžel šel asistovat k mytí malé a za mnou přišel pediatr- vše bylo OK, jen malá byla chviličku v inkubátoru- nezdála se mu barva, protože ji vyndali s omotaným pupečníkem kolem krku. Naštěstí nebyl dotažený, takže deset minutek v teplo to zařídilo:)

Malou mi pak vozili na kojení, lili do mě po litrech čaj, abych dohnala krevní ztrátu. Druhý den ráno vstávačka, to bylo šílený. Všechno mě bolelo, hlava se mi motala. Začaly se mi míhat spáry na dlaždičkách, sestra na mě pořád volala, jestli ji slyším, ať na ni mluvím a já toho nebyla schopná, jen se mi hlavou honilo "a co ti asi tak dop.dele mám říkat???":-D Nakonec jsem v koupelně omdlela, takže mě naložili na vozík a na můj pokoj dovezli. Vleže to šlo. Malou mi pořád vozili, měla jsem ji u sebe, dokud jsem nevolala, že jsem unavená. Nikdy jsem to neudělala, tak moc jsem si užívala každou volnou chvíli s ní. Při vizitě jsem mysela, že umřu. Vizitýroval Saďour, přišel, hrábnul do břicha. Tak moc to bolelo, že kdybych se nebála, že si potrhám stehy, rozkopla bych mu úsměv. A pak hrábnul ještě třikrát. Byla jsem ráda, že mám cévku, protože bych se z toho zaručeně počůrala. Hodně mě nutili chodit, bylo to dost šílený, ale musela jsem, znamenalo to, že u sebe budu mít Olivku brzo. Začly mi otékat nohy, udělala se mi boule po flexe. A snažila jsem se mít malou u sebe a starat se o nic. V sobotu už mi ji nechali celý den a na noc odvezli, v neděli ji přivezli a už byla jen a jen se mnou.

Olivinka byla celou dobu statečná, neplakala, jen spinkala... I při braní krve z hlavičky, dostala pochvalu, že je to holka statečná. Nebrečela ani při prvním koupání... Vlastně poprvé brečela až dnes v noci, protože měla přepapané bříško. Ale je to naše zlatíčko, jsme rádi, že ji máme. Jen já nevím, jestli tohle budu chtít někdy opakovat. Bylo mi tak zle, jako nikdy v životě. Takže další prcek až za hodně, hodně dlouho... 

Právě jsem domyla nádobí. A blesklo mi hlavou- tohle je poslední večer doma, kdy jsem sama, bezdětná. Vzápětí mi manžel říká- "uvědomuješ si, že tohle je poslední nádobí, který myješ v klidu, bez prcka za zadkem?" Je vidět, že dneska nemyslíme na nic jiného... Už zítra... Snad to bude rychlé

Dneska opět hluboká depka. Manžel se mě snaží rozptýlit. Bylo by to fajn, kdyby hned jedny z prvních vět nebyly- ty už máš fakt velký bříško... slušný skokanský můstek:-D

Jsem zase krásná, můžeme rodit:-D Akorát jsem z toho šílenýho čekání na malou krapet zešedivěla, povídala slečna kadeřnice... no nejvyšší čas, stát se matkou, ať mám šediny na koho svádět:-D :-D :-D

V úterý v 7.00 nástup na hospitalizaci a pak budeme mít zlatíčko brzy u sebe:) Takže jdu žehlit, stahovat filmy, připravovat knížky apod., abych se zatím nenudila, než se ukáže:-D

Dnes poslední KO u mého gynekologa. Potvrzena holčička. Malá má cca 2.9kg, dlouhá bude po tátovi. Já nahoře 12kg. Pozitivní nález streptokoka. Odvelena do porodnice, kde se ve čtvrtek rozhodne kdy bude nástup a jak to provedeme. Příští týden už snad budeme komplet:)

Celý těhotenství mám břicho dole... Teď, "pár" dní před porodem se mi cpe čím dál tím výš. Mám takový pocit, že ta naše holka to buď hodlá vzít vrchem, anebo tam někde visí a říká- "nevylezu, nevylezu,..."

Potkala jsem maminku kamarádky a prý vypadám hodně dobře, na to, že za měsíc máme termín. Viděla mě naposledy před pár měsíci a prý jsem se vůbec nezměnila, jen bříško... tak mě to potěšilo... po těch dnech, kdy jsem se cítila fakt příšerně, jsem se až začervenala, jak mi to udělalo radost:)

Jo a mám bezva taťku:-D Píšu mu zprávu, jak jsme dopadly s malou na kontrole. Přijde odpověď, že je to dobře a ať se držíme. Za dalších patnáct minut pípne sms s textem- Jo a docela pěkný jméno je taky Eliška... Holt se děda nemůže dočkat jména vnučky:-D Ale ty dva týdny už to vydrží

Já vím, že se může ještě spousta věcí změnit a neměla bych nic zakřiknout. Ale mám chuť tady trsat po indiánsku a prozpěvovat mantru "už jen dva týdny, už jen dva týdny"... Ale budu hodná holka a nechám papulu zavřenou. A taky by mě při tom tanečku nejspíš brzo švihlo v zádech:-D

Tak to vypadá, že moje přání s krátkým devátým měsícem bude vyplněno. Příští úterý poradna, biometrie plodu a monitor, dva dny na to konzultace o vedení porodu v porodnici a ten další týden nejspíš jdeme na to. Uf, už aby to bylo!!!

Tak tedy vítej, devátý měsíci. Doufám, že budeš spíš kratší, než delší...

Ach jo. Moje hladká pleť si asi vyrazila na dovolenou. Doufám, že se brzo vrátí, jinak na období kolem prvního porodu nebudu mít žádnou fotografickou vzpomínku. Protože čočky popraskají...

Brácha byl ve výrobně čaje a dovezl nám dárečky- Kája dostal čajový adventní set, já dostala krabičku Za krátko maminkou... A pak asi deset vzorečků, mezi nimi čaj Dobrá nálada. Kája na mě tak kouká a pak říká- no ty si uvař radši dva:-D Tak jako nevím, co tím chtěl říct:-D

Na těch posledních bolavých týdnech je super jedna věc- jsem celý den v pyžamu a v posteli a Kája mě ještě chodí hladit po vlasech... Našla jsem parádní polohu, aby záda nebolela. Jen je blbý, že v klubíčku se to nelíbí malé a tak kope a kope a kope...

Perlička dnešního oběda- Kájo, kam mám dát ty krabičky s lineckým? K: No, dej je někam, kde je nesníme... nebo aspoň ne tolik... takže někam hodně daleko...Ideálně, když pak upečeš nový:-D

Já se omlouvám za netěhotenský spam, ale tohle prostě musím sdílet:-D "Sejde se Čech, Žid, Rakušan, Japonec, Avatar a parta komunistů... Takhle nezačíná vtip, takhle začínají naše prezidentské volby..."

Ta naše bobinka kočičí mi zase usnula na břiše. A té schované bobině v břiše se to hrubě nelíbí. A s tou kočičí to ani nehne, hlavně, že celá nadskakuje. A ještě u toho vrní. Nechápu je:-D Jo a taky jsem odsouzená k sezení na gauči, i když na mě pračka volá, abych ji vyprázdnila a myčka to samé... Protože jako bonus mi pes zalehnul nohy:-D

Můžete mi říct, jak dokáže dítě v břiše poznat, že ho chci natočit, jak mi dává zabrat, a sotva na něj zamíří čočka kamery, tak prostě přestane???:-D

Čím dál tím více se obávám, že moje záda a pravá kyčel se se mnou do porodu nejspíš rozloučí... Protože takhle musí nutně bolet odpadávání zaživa. Jinak fakt nevím. :-p :-p :-p

Vždycky jsem si říkala, že nebudu jako ovec (ne, není to překlep, opravdu ovec, ne ovce) a nebudu sem dávat, že jsme "holky za padesát"... Ehm, jenže když já už od rána tu písničku nemůžu dostat z hlavy... Tak snad je Kája "šťastnej chlap":)

Tak já koupím polštářek s třešňovýma pecičkama na bříško naše miminka a nakonec si tím nahřívám záda. Bože, to je taková úleva... že mě to nenapadlo dřív...

Dnešní sněhová nadílka mě inspirovala k sepsání dopisu pro Ježíška. Letos tam jsou jen tři věci, všechny spíš symbolické... Nejhezčí dáreček totiž přijde snad už před Vánocemi:)

Tak věci do porodnice nakoupeny! A koupili jsme berušce krásnou šatovku na její první Vánoce:) Tak doufám, že už bude s námi:)

A dneska jsme koupili přebalovací podložku a chrastítko pod stromeček:) Už jen pár věcí, ale to bude přes e-shop. A budu mít klid!:-D

Miluju, když mi někdo říká, ať si těhotenství užívám a ještě si hezky pospím, že pak se nevyspím vůbec... Nějak mi to neštimuje se vstáváním po dvou hodinách, protože musím pořád na záchod a pak další půlhodinu usínám, protože mě tak příšerně bolí záda, že nemůžu zabrat... A takhle už dva týdny. Takže prosím pěkně, žádné "dobře míněné rady" až do porodu. Díky moc

Co nikdy, nikdy neříkat těhotné

Ty jsi těhotná? A už je ti blbě???

To rodíš až tak za dlouho? Vypadáš na víc...

Nečekáš náhodou dvojčata?

No jooo, to máš za pár, co? Ne? No tak to jsi pěkně narostla...

Jen se vyspi, až se to narodí, tak se nevyspíš tři roky.

Prosím tebe, to nic není, počkej, až mu začnou růst zuby / bude poprvé nemocné/ začne chodit... 

Cože, ty chceš epidurál??? A na co jako, dřív to taky nebylo a ženský to přežily. A už jsi četla o vedlejších účincích a trvalých následcích?

To když já byla těhotná... 

Za nás tohle nebylo / se to takhle nedělalo.

Dřív se odskočilo rodit z práce a za týden už se znova pracovalo, nechápu, proč jsou dneska ženský v porodnici tak dlouho.

Kolik jsi přibrala?

Co čekáte? Holku? Nevadí, napodruhý to bude kluk...

Jak se bude jmenovat? A proč to nechcete říct?

Jen si ten spánek / kino / divadlo / večeři / víkend / cokoliv ve dvou nebo sama užij, až se prcek narodí, tak se dva roky nedostaneš z baráku.

Hele, ty jsi ještě celá???

Co čekáte?- No, holku, podle ultrazvuku.- Nooo, jen aby, známá známé mojí známé si to taky myslela a nakonec vylezl kluk. To ten váš taky bude chodit v růžový, hahaha:-D

No je toho dost a dost, budu ráda, když přispějete se svou troškou do mlýna:) Tohle je vše, co napadlo mě. Respektive vše, na co jsem si vzpomněla, že už u nás zaznělo:-D 

Víte, jak mi manžel něžně připomněl, že už bych mohla zvednout zadek a vyprat věci pro malou? Donesl mi pětikilové balení Lovely:-D No nemilujte ho potom:-)

"Hele, ale dneska toho moc nenafotíme, já už nic nenachodím, natož nějakej jinej pohyb. Pár fotek a jedeme domů, jasný?" Nakonec z toho byly dvě a půl hodiny a kupa povelů stylu "sedni si, otoč nohy, podívej se na manžela, chyť ji za břicho"... Snad z toho bude něco použitelného, protože já si připadám jako zombie:-D

Tak já nevím, všechny tady píšete, jak vás v těhotenství pouští před sebe ve frontách, pouští vás sednout v MHD... a já jdu jednou za čas do obchodu a lidi na mě koukají, jako kdybych byla zelená s tykadlama. Ale tak strašně nepříjemný pohledy, jak kdybych čekala budoucího Hitlera a všichni to věděli... I manžel si toho všimnul, že na mě divně koukají.

No... pořád jsem se smála těhulím, jak mají divné chutě... Celé těhotenství se mě to netýkalo. No a teď jsem se sprchovala, ohodila jsem zeď a ta mokrá stěna tááááák dobře voněla!!! :-o

Tak jsem myslela, kolik nám toho ještě nechybí a my už musíme koupit jen přebalovací podložku, tašku na kočárek a pláštěnku. Jinak máme vše a co nemáme, to ještě dostaneme od prarodičů... Takže v sobotu nakoupím pro sebe do porodnice a pak hodím nohy nahoru a budu čekat, jestli se ta naše cácora uráčí sama a nebo pomůžou páni doktoři:)

Máme za sebou kontrolu. Já mám nahoře devět kilo, malá váží 1560g. Dneska jsem měla tlak 99/71, běžně mívám kolem 120 (taky mi bylo v čekárně pěkně blbě). CS pořád 0, Beruška hlavičkou dolů. Velikostí hlavičky odpovídá termínu MS (21.12.), zbytkem je o něco starší, což odpovídá termínu podle UTZ (16.12.). Ale kvůli bolestem stydké spony a častým MS bolestemto zatím vypadá, že po ukončeném 38.týdnu budeme vyvolávat nebo se přistoupí k sekci a tak se ani 40.tt nedočkáme. No nevadí, tím lépe:) Další KO za tři týdny:)

Teplým ručníkem jsem sice uklidnila břicho, ale rozzuřila dítě. Tak já už fakt nevím...

Hlídání domu a psů u našich je ve znamení zimy, obžerství a nic moc nálady... Dneska mi poprvé za celé těhotenství tvrdne břicho, psi zlobí, je mi zima a teď už i blbě z toho, co jsem všechno sežrala. A pak má být těhotná v klidu:-D

Tak jsem vyrazila na farmářský trh. Ukořistila jsem český česnek, dýně a pravou holandskou goudu. A taky sedřený koleno, protože jsem káča pitomá a neumím chodit:-D Břicho mě pěkně bolí, asi z leknutí... taky když člověk nezakopne iks let a pak nutně musí zkoumat terén v sedmým měsíci... měli by mě někde zavřít, abych neohrožovala ani sebe, ani ostatní:-D

Už jsem přišla na to, že to co mě tlačí pod žebrama není žaludek. Ten totiž necestuje zleva doprava a zpátky... Kdepak. Jsou to dvě prťavý nožičky, který berou žebra jako odrazový můstek, aby se hlavička snáz trefila do močáku, popřípadě jako opěrný bod, aby se zádíčka parádně zapřela do mého břicha...

"kolik je hodin?" "Půl páté" "Ježiš, proč jsi mě nevzbudil dřív???" "Já tam za tebou byl třikrát!" "Tak to kecáš, jedině tak ode dveří kouknout" "Nene, vždycky jsem ti dal pusu, tys něco zamumlala, zamáchala rukou a spala jsi dál".... Tolik k dnešním plánům pohnout trošku s dětským pokojíčkem:-D

Těhotenská cukrovka negativní (uf), kvůli bolesti stydké spony nasazen utrogestan (hrozí předčasný porod), nahoře další kilo a půl (takže celkem nahoře 6,9kg), malá hlavičkou dolů, další kontrola za tři týdny. Jdu si dát buchtu :-D

Tak já nevím. Obalovala jsem řízky nebo svoje břicho???

Dnes jsme s manželem vyrobili přebalovací komodu (ještě schne v dílně, takže domů se bude stěhovat až v úterý), navštívila jsem Den otevřených dveří své alma mater a zavzpomínala a teď jsme dorazili domů s taškou plnou oblečení pro naši malou berušku od známých, za nádherný ceny krásný věci. Takže spokojenost největší:)

Našim budoucím sousedům se včera narodila holčička Anička. Ještě odpoledne se bavili s manželem, že když do rána nic, tak dneska budou vyvolávat:) A teda nevím, kam se to stěhujeme, ale v naší "čtvrti" není jedinej kluk, samá holka. Však ani my nejsme vyjímka:-D

Dneska jsme s Kájou čtyři roky spolu:) Svatba za námi, miminko v bříšku, domeček se staví... Zvládli jsme toho hodně, doufám, že ještě zvládneme:) Kéž by to pořád bylo tak krásný:)

Já: Nejspíš čekáme holčičku. Můj táta: No a jak se teda bude jmenovat? Já: Hmmm, přeci Chromcová?! :-D Aneb vyzvídání na téma Jak se naše vnouče bude jmenovat pokračuje:-D

Miminko vypada v poradku, vahovy odhad je 468g a vypada to, ze cekame malou princeznu x-)

Vzhledem k tomu, že tak milujete moje sny, tak tady je další. Tentokrát to nebylo zrovna vtipný: Miminko už bylo na světě, narodil se nám chlapeček. Byl tak maličký, že jsem ho ve fusaku sotva našla. Jestli měl dvacet centimetrů, tak to bylo hodně. Spinkal venku ve fusaku a pořád na něj svítilo slunko a já ho nemohla zakrýt. A pak začal strašně plakat. Pít nechtěl, utišit jsem ho nemohla. Z hlavičky mu začínala téct krev. A pak se jeho hlava změnila v hlavu velikonočního beránka...

Prcek dneska nakopnul pejsana do čumáčku... Chudák malej, vůbec nevěděl, která bije a odkud ta rána přišla:)

Kája dnes poprvé viděl vlnící se břicho. Huráááá x-)

Dneska jsme kupovali kočár. V Lidlu. V kufru kombíku už nezbylo žádný místo, protože byl fakt velkej a prostornej. Když ho vytáhneme z auta, tak je to najednou hranatej bílej retrokočár s obříma kolama. Až na to, že ty kola tak obří nejsou, kočár sahá sotva po kolena.... A Kája šlápne do hovínka... otírá to o chodbu paneláku, kde voní pizza... JEŠTĚ, ŽE UŽ KOČÁR MÁME, PO TOMHLE PSYCHU BYCH HO ASI DLOUHO NEVYBRALA... :-D

Jakkoliv podobné výlevy nemám ráda, tak tentokrát musím. Miluji svého muže. Potichu trpí moje hormonální výlevy, každodenní stížnosti na bolesti, každodenní záchvaty sebelítosti i záchvaty vzteku. I přesto se nezlobí, jen se usmívá a na každý podobný stesk má ten nejlepší lék- objetí. Miluju ho.

Prodavačka: "Vy už to taky čekáte každým dnem, že?", já: "ale kdepak, až v prosinci", p: "tak tam máte aspoň dvojčata, ne?" já: "no ještě to tak". P: "no ale tak to jste teda pěkně narostla, se přibírá až ke konci, neeee?" Tak za prvé, je na mě vidět, že jsem tlustá i tak, takže je logické, že břicho budu mít větší, než normálně. A za druhé, po skouknutí fotek tady na MK a po zkušenosti s těhulema okolo sebe teda nemám pocit, že moje břicho je tak obrovský, jako v devátým měsíci... Někteří lidé by radši opravdu měli držet papulu. A nedala se a nedala, baba jedna jedovatá

Prcek se na nás hezky kouknul, zamával rukama, zakopal nohama a pak ty nohy překřížil. Takže tajemství neodhaleno:) Zkoumání ultrazvukem se mu moc nelíbilo, takže mě celou dobu slušně kopal a jeden kopanec byl tak silný, že jsem ho i ucítila. I pan doktor říkal, že tohle jsem cítit musela, že do toho dal snad všechnu sílu, tak ho pak přestal trápit... Ale moc se to bobkovi nelíbilo, břicho mě bolí jak čert a mám pocit, že mi upadne spodek. Prý sedí na zadečku a nožičkama mi tancuje po čípku. Další kontrola za tři týdny

Manžel se mi tady už půl hodiny směje, potom co jsem mu vylíčila svůj sen. Byla jsem na nějakým ostrově ještě se spolužákama a byla tam voda a v ní dravé ryby a krokodýlové. A ta zvířata postupně likvidovala moje kamarády a nás ubývalo a všichni měli strach, jen já moc ne. Nebála jsem se, že umřu, ale bylo mi líto, že tamti ano. Až najednou kamarád dovedl asi dvouleté dítě, které bylo odshora až dolů durch pos.ané... No a když se na mě otočil, že ho mám jít omýt, tak jsem se vzbudila... Hm... Manžel se tříská smíchy-"krokodýli, to ne, ale pokaděná plínka tě vyděsí k smrti.... " HAHA :-D

18+6tt. Ťuk, ťuk, ťuk... "Mami, jsi tam? Já jsem tady. Tady uvnitř!"

No do háje. Teď jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem pořád v pyžamu :-o Hm, než půjdeme na večeři, tak se asi převlíknu...

Pátý měsíc jsem přivítala následujícím snem: Měli jsme holku. Vozila jsem ji v zeleným hranatým starým kočáru, který vespod měl proutí. Nevím proč, ale v kočáru jsem neměla podložku, takže na tom proutí ležela. Ale ona stejně neležela, byla veliká, měla 11kg a pořád nechtěla spát a zvedala se, klekala si, sedala si.... a přitom to byl novorozenec... brrr :-D

Dnešní poradna v pohodě. V 16.týdnu nahoře tři kila (asi všechno jen v břichu, nebo co), všechny výsledky v pořádku. Pan doktor měl radost z výsledků screeningu, takže nic dalšího mě nečeká. Ultrazvuk doslova pětivteřinový, jen zkontroloval ozvy a mrknul na pohyby- prcek byl vzhůru a opět sebou pěkně mlel. Předepsán hořčík. Další poradna 31.7., čeká nás velký ultrazvuk.

Poté, co jsem se celý den škrtila v mých (za normálních okolností) extra širokých a extra pohodlných teplácích, jsem učinila zásadní rozhodnutí. Až do porodu nehodlám nosit nic jiného, než pyžamo. V tom je mi sakra dobře!

Jsme doma z výletu- nejdřív jsme vylezli na šílený kopec, pak jsme si dali dobrý oběd, poseděli si u přehrady a nakonec jsme ještě se psem vyrazili ke splavu, aby se ochladil... jsem KO- dnes už jen uvařím polévku a zasednu k fotbalu. Myslím, že i prckovi by to mohlo stačit...

Dneska jsem se vzbudila se šílenýma bolestma zad, přede mnou vidina uklízecí soboty. Kája dorazil do ložnice s tím, že si dáme dobrou snídani a vyrazíme k vodě- na místo jednoho z našich prvních rande, tam si dáme oběd, mrkneme po okolí a až nás to nebude bavit, tak pojedeme domů. Výborně:) Holt bude uklízecí neděle:D

NT screening negativní, pravděpodobnost DS 1:20 700. Takže úleva obrovská:)

Naši mě dnes viděli cca po měsíci. První věta po pozdravu byla "juuu, ty máš ale velký břicho" (mamka) případně smích a ukazování na můj pupík (táta). Ano, drazí rodičové, vnouče vám roste:D

To, co mám na zádech a v dekoltu, to není akné způsobené hormony. To na mě totiž někdo seslal zlou kletbu...

Odhalila jsem, jaká jen nejnamáhavější fyzická aktivita v těhotenství- vstát o půlnoci z gauče a dojít do postele.

Tak já se směju, když někdo používá mateřskej plurál... a on ho nakonec bude používat otec. Dnes přišel Kája domů a říká "tak jsem potkal známé a když se ptali, co je nového, tak jsem hlásil, že jsme těhotní"...

Tak jsem po pohledu do zrcadla dostala hysterický záchvat, že jsem strašně škaredá, mám šíleně husté obočí, velký nos a vůbec vypadám jako chlap... No, asi tam ta holka bude...

Naše kočka se rozhodla, že dětská postýlka je její. No proč ne? My můžeme klidně koupit další pro dítě. A ještě jednu- aby to psovi nebylo líto...

K snídani čtyři rohlíky s Májkou??? Vypadá to, že tam jsou aspoň šesterčata.... prase nenažraný jsem

Manžel dnes vezl tchýni na vlak. Po dvou hodinách jsem v autě jela já a cítila její parfém. Tak to říkám Kájovi a on na to- "Ty seš horší, než policejní pes. Kdybych měl nějakou babu, tak bych si jí tady ani nemohl vozit, protože bys to hned poznala:D"

Miluju svojí tchýni! Manžel mi od ní právě přivezl ještě teplé svatební koláčky... tak to vypadá, že se tady někdo těší na vnoučátko:) Nejdřív blbouny, které manžel nerad, ale já je miluju, teď koláčky... akorát, že budu brzo vypadat jako hroch:D

Ať se urychleně přihlásí ten, kdo mi zmenšuje oblečení, obzvláště podprsenky... Ale fofrem!

Dnešní rozhovor: já: Málem jsem ti dneska snědla ten čokoládový croissant. Manžel: Ale tos klidně mohla! Já: ale pak jsem si radši nakrájela dvě jablíčka. Manžel: Tak to je ovšem chvályhodné, takhle budete oba zdraví a přiberu jen já:D

První část screeningu za mnou. Prcek si tam vesele poskakoval, taťka naměkko, já z manžela taky. Teď počkat až do 13.6., na druhou část. A taaak dlouho, než ho zase uvidíme:(

Je na čase udělat první sesumírování

Špatně mi není, ale jsem tak utahná, že z půlhodinové návštěvy supermarketu si musím jít na dvě hodiny lehnout. Z hodinového úklidu koupelny se vracím ubrečená a vyčerpaná, protože ta pošahá podlaha prostě nejde vytřít.... Přitom jsme podlahu neměnili. No nic...

Říkám manželovi, že mě pěkně štve, jak mám v těhotenství beďary na zádech a v dekoltu, avšak NAŠTĚSTÍ se mi to vyhýbá v obličeji. Odpovědí je mi echtovní beďar uprostřed čela, který na mě druhý den vykouknul v zrcadle.

Nechutná mi maso:( Mám chuť na rajskou. A na dukátové buchtičky. A na pivo. A na rohlík s paštikou. A na všechno možný maso. Ale maso mi nechutná. Začarovaný kruh. 

Manžel už vymyslel cestu do porodnice. Má strach, že tou nejkratší by se mohlo stát, že dítko vyklepu už cestou. Zvolil proto trasu delší, o pět minut delší (ano, jel to vyzkoušet), zato ale pohodlnější. Taky má obavy, jestli vnitřním ultrazvukem doktor dnes moc nešťouchal do miminka. Stejně jako má strach, jestli sex nemůže ublížit miminku. Musela jsem mu dát dvacetiminutovou přednášku z anatomie. Nebudu přeci riskovat předčasnou abstinenci, že?

Radši si sem všechno píšu. A proč??? Protože mi počala těhotenská demence. Zapomínám slova i činy. Když už mluvím, plácám kraviny. 

"Miláčku, až mě vyzvedneš u kadeřnice, půjdeme spolu na záchod (nemyslím totiž na nic jiného, než na toaletu)" "co tam spolu budeme dělat?" "no nakupovat" "na záchodě??? HAHAHAHAHAHA".... atd. 

Což mi připomnělo, že chodím v noci na toaletu v pravidelných intervalech- o půlnoci, ve čtyři ráno, v šest ráno a v devět už konečně vstanu. Mám pocit, že moje kočka mě za chvíli bude nenávidět, protože ji pravidelně budím, ale sebou ji nikdy nevezmu! Jsem Herodes:D

Ale pořád se ještě můžu vymlouvat na těhotenství, což je vlastně nakonec docela fajn, ne?:)

No... a teď už by mohl přijet taťka a dovézt mi ten kančí guláš... měla jsem akorát jeden loupák, jinak jsem nebyla schopná jíst. Zato teď bych sežrala snad všechno... tak šup, šup, táto:)

Prcek tam je, je zdravý (očividně až moc, podle toho, co tam předváděl), v laborce mi vysosali snad všechnu krev z ruky. Dostala jsem průkazku a prenatal box. A jsem vyřízená

A zítra se jdu zase podívat na prcka:) Klepou se mi kolena a jsem nervní, jak před prvním rande... Skončí tenhle pocit někdy?

Ty bláho, já se picnu asi.... pořád hledám práci a ani mi neodepíšou. Otěhotním a jsem zvaná na pohovor. Za měsíc druhá nabídka práce... ty vole, ať žije zákon schválnosti:(

To si takhle sedím na gauči, dlabu bramborovou kaši od miláčka a najednou mě napadne- no nemám já se dobře? Za poslední čtyři roky se toho tolik stalo a přesto bych nic neměnila- nebyla bych tam, kde jsem a s kým jsem:)

Tak jsem se právě vrátila z obchodu. Dostala jsem nezkrotnou chuť na tlačenku s cibulí, takže... tady je:) Mňam!!!

Tak nejen ředkvičky a kedlubny. Teď ujíždím i na jahodovém Mroži... Aha, takže odpor ke sladkému je asi na ústupu... škoda no:D

Cherry rajčátka vystřídaly ředkvičky... akorát už taky došly. No nic, zítra vyrazím na nákup:D

Za dvanáct hodin poprvé uvidíme prcka... modlím se, aby tam byl a vše bylo tak, jak má být...

První výročí svatby, prcek v bříšku. Nezbývá, než doufat, že to tak půjde i dál a vše bude v pořádku:)

Asi se půjdu vloupat do nějakého obchodu... sežrala jsem všechnu zeleninu a ještě mám málo... já chci rajčataaaaaaaa

K večeři jsem měla cherry rajčátka, kedlubnu a ředkvičky... to si prostě tu fidorku zasloužím, že jo?

Kočce chutná těhotenský čaj... začala jsem ho pít a ona mi pořád čuchá ke rtům... tak jsem jí odlila do mističky a všechno to vypila... jiný čaj ji tak nezaujal:) Nebýt jen doma, tak řeknu, že čeká koťata:D

Mno... tak nechutenství ke sladkému mě dnes opustilo. Sežrala jsem celýho čokoládovýho zajíčka!!! Prase jsem, chudák Tečka:D

Mise splněna, dárek pro manžela k výročí je tu:) Snad to dobře dopadne:)

Rozhodla jsem se, že si ze svých vypadaných vlasů začnu dělat paruku. A až bude hustější, než kštice na hlavě (což bude brzo), tak to nahradím...

Senilním... Manželovi se zasekla kočka do nohy. A jak se snažil ji setřást, tak ji nechtě šlápnul na ťapku. Chuděra zařvala. A on ji šel najít a začal se jí omlouvat. No a já? Rozbrečela jsem se dojetím, jak je úžasnej:D Bude skvělej táta:)

Máme ani ne rok po svatbě a manžela už do postele na Valentýna dostala jiná... Zatracená chřipka!!! :D:D:D