Dneska jsme s Kájou čtyři roky spolu:) Svatba za námi, miminko v bříšku, domeček se staví... Zvládli jsme toho hodně, doufám, že ještě zvládneme:) Kéž by to pořád bylo tak krásný:)

Já: Nejspíš čekáme holčičku. Můj táta: No a jak se teda bude jmenovat? Já: Hmmm, přeci Chromcová?! :-D Aneb vyzvídání na téma Jak se naše vnouče bude jmenovat pokračuje:-D

Miminko vypada v poradku, vahovy odhad je 468g a vypada to, ze cekame malou princeznu x-)

Vzhledem k tomu, že tak milujete moje sny, tak tady je další. Tentokrát to nebylo zrovna vtipný: Miminko už bylo na světě, narodil se nám chlapeček. Byl tak maličký, že jsem ho ve fusaku sotva našla. Jestli měl dvacet centimetrů, tak to bylo hodně. Spinkal venku ve fusaku a pořád na něj svítilo slunko a já ho nemohla zakrýt. A pak začal strašně plakat. Pít nechtěl, utišit jsem ho nemohla. Z hlavičky mu začínala téct krev. A pak se jeho hlava změnila v hlavu velikonočního beránka...

Prcek dneska nakopnul pejsana do čumáčku... Chudák malej, vůbec nevěděl, která bije a odkud ta rána přišla:)

Kája dnes poprvé viděl vlnící se břicho. Huráááá x-)

Dneska jsme kupovali kočár. V Lidlu. V kufru kombíku už nezbylo žádný místo, protože byl fakt velkej a prostornej. Když ho vytáhneme z auta, tak je to najednou hranatej bílej retrokočár s obříma kolama. Až na to, že ty kola tak obří nejsou, kočár sahá sotva po kolena.... A Kája šlápne do hovínka... otírá to o chodbu paneláku, kde voní pizza... JEŠTĚ, ŽE UŽ KOČÁR MÁME, PO TOMHLE PSYCHU BYCH HO ASI DLOUHO NEVYBRALA... :-D

Jakkoliv podobné výlevy nemám ráda, tak tentokrát musím. Miluji svého muže. Potichu trpí moje hormonální výlevy, každodenní stížnosti na bolesti, každodenní záchvaty sebelítosti i záchvaty vzteku. I přesto se nezlobí, jen se usmívá a na každý podobný stesk má ten nejlepší lék- objetí. Miluju ho.

Prodavačka: "Vy už to taky čekáte každým dnem, že?", já: "ale kdepak, až v prosinci", p: "tak tam máte aspoň dvojčata, ne?" já: "no ještě to tak". P: "no ale tak to jste teda pěkně narostla, se přibírá až ke konci, neeee?" Tak za prvé, je na mě vidět, že jsem tlustá i tak, takže je logické, že břicho budu mít větší, než normálně. A za druhé, po skouknutí fotek tady na MK a po zkušenosti s těhulema okolo sebe teda nemám pocit, že moje břicho je tak obrovský, jako v devátým měsíci... Někteří lidé by radši opravdu měli držet papulu. A nedala se a nedala, baba jedna jedovatá