Tak dneska ráno šok... Začal řvát alarm od monitoru. Jak jsem byla rozespalá, jen jsem se sápala po vypínači s větou "sakra, já ho zase zapomněla vypnout". Ještě že je manžel tak duchaplný, že vyskočil a hned letěl Olivku zkontrolovat, protože mně to vůbec nedošlo, že to dítě leží v postýlce a monitor má asi důvod houkat. Naštěstí měla malá "jen" ucpaný nos, tak se asi delší dobu nenadechla a nebo falešný poplach. Ale krve by se ve mě nedořezal a pak už jsem neusnula, protože jsem si vyčítala, že jsem otřesná matka, když mě ani nenapadne podívat se na to, jestli moje miminko dýchá:-(

Říkala jsem si, jak šestinedělí vůbec nepůsobí na moje hormony... No tak dneska teda jo. Pokaždé, když se podívám na tu naši maličkou berušku a vzpomenu si, jak jsem si loni u stromečku přála, abychom u něj letos byli tři, tak na mě jdou slzy a nejde to zastavit. Ach jo... tak krásné Vánoce všem a těm, které mají stejné přání jako já loni přeju, aby se jim taky splnilo. Protože vánoční přání se plní:) A maminkám a jejich dětičkám přeju nádherné svátky! A tatínkům samozřejmě taky:)

Znáte tu scénu, jak si Menšík v Jak utopit doktora Mráčka šlehne dvě deci krve a pak pobíhá po parku a zpívá si "jsem člověk, jsem člověk"? Tak jsem právě vylezla z koupelny a zpívám si to samé:-D

Dneska máme termín porodu dle UTZ. A místo, aby škytala v břiše, škytá doma v postýlce:)

Tak za sebou máme první vyjížďku s kočárkem- musela jsem na poštu a na pojišťovnu. Malé se to líbila, celou dobu koukala a ani necekla. No a já zapnu svůj kabát, což je věc, která se mi ještě v úterý nepovedla:-D

Jsem čekala, jaký budeš mít mlíkárny a ty nic... Kojíš vůbec??? No tak pardon, že z mých E se nestala ještě větší monstra...

Co bych měla dělat- omýt brambory, dát kuře do trouby, jít se osprchovat, umýt a vysušit si vlasy. Co opravdu dělám- zírám na dítě. Ach jo:-D

Náplň dne- přebalit, nakojit, zírat na dítě...

Ahoj holky:) Nevím, jestli kdy budu schopná přečíst 224 upozornění od vás, moc si toho vážíme, že na nás takhle myslíte:) Děkujeme za gratulace. Olivinka je báječná, krásná, hodná... jsme z ní s manželem úplně hotoví a nejspíš ještě dlouho budeme. Civím do postýlky a říkám si, kde se tam ten zázrak vzal... Je to jiný, zvláštní, ale to vám asi nemusím vůbec říkat, však to dobře znáte:) Tak ještě jednou díky moc!!!

Jak Olivinka na svět přišla

Bude to fakt dlouhé, ale píšu to spíš pro sebe, abych věděla a nezapomněla:) Každopádně, kdo chce číst, uvařte pořádný hrnek kojícího čaje, bude to faaakt dlouhý:-D

Z neurologického hlediska mi byl doporučený dřívejší porod. Nejlépe sekcí. S mým gynekologem jsme se domluvili, že mě pošle do porodnice na domluvení termínu a způsobu vedení porodu. Od začátku mi sekci rozmlouval, s přihlédnutím k dalším těhotenstvím. Do porodnice jsem dorazila ve 37+1 na domluvu, paní doktorka se se mnou málem nebavila, vypadalo to, že si to pěkně "užiju" až do konce. Naštěstí si na konzultaci přivolala primáře, který zavelel objednat mě na další týden- 38+1. Hučeli do mě horem dolem co a jak, až jsem se nechala "ukecat" na indukci, hlavně, abych už to měla za sebou.

Do porodnice jsem měla nastoupit v úterý 4.12. v 7.00. Večer předtím jsem zkontrolovala, že jsem sbalená, poklidila doma a šla spát. Večer před spaním Kája venčil hafana a přišel s tím, že tam mrzne, hodně, takže do rána zaručeně nenasněží, takže můžeme v klidu spát. Ráno v šest jsem vstala, venku deset centimetrů sněhu a další sypal a sypal... Kája šel omést auto a já zjistila, že můj svetr má na rukávu rozpáraný šev, takže jsem se si ho pět minut před odjezdem snažila zašít, přeci jen do ničeho jiného jsem se nevešla a hledat vhodný oděv se mi nechtělo:-D Do porodnice půl hodinky cesta, ale my to jeli skoro padesát minut, jak šíleně chumelilo. Jo jo, celí my, nenechat si ani pětiminutovou rezervu:-D Takže jsme do nemocnice dorazili skoro v osm:-D O hodinu později mi pan doktor (zástupce primáře) zavedl první tabletu. V poledne další monitor, tableta zavedena mladým doktorem, následně ho najdete pod jménem Saďour. Byl citlivý asi jako hrábě, takže jsem myslela, že porodím okamžitě. Ovšem neporodila, protože jsem prostě byla zavřená, zavřená a zavřená... Večer opět monitor, obrovský "pokrok"- otevřená na prst... Do toho přijel manžel se skvělou zprávou- díky sněhu to do něj nabral nový passat... chtěl se tulit a šel na to zezadu:-D Navíc při posledním natáčení monitoru vedle rodila paní a očividně jí to nebylo příjemné. Málem jsem strhala sondy a utekla. Začla jsem se porodu pomalu děsit, jsem od přírody srábotka a porod přeci nemůžu zvládnout, jestli to tak strašně bolí... Další den opět kupa monitorů a další tablety. Ale změna veškerá žádná. Záda bolela jako čert, malá nespolupracovala, takže mě na koze honili z jednoho boku na druhý, do sedu a do lehu, v očích už mi stály slzy, jak mě záda bolela. V sedm večer Zástupce zavelel, že se mám pomalu připravit, že se rozhodne- dostanu klystýr a buď se to rozjede a nebo císař. Zavolala jsem manžela, aby se pomalu přichystal, že až mu zavolám, vyrazí. Cítila jsem úlevu, že už budu mít konečně všechno za sebou, tak nebo tak. Ovšem klystýr nezabral, sestra dle pokynů udělala přípravu na sekci. A pak Zástupce řekl- "natočíme ještě jeden monitor a pak se rozhodneme, která z těch tří možností připadá v úvahu". Hlavou se mi honilo, jaká další možnost je, vždyť už to mělo skončit. Nakonec mi bylo řečeno, že se mám jít vyspat a ráno (třetí den) se uvidí. To už jsem nevydržela, rozbrečela se naplno- bolestí, lítostí, zoufalstvím... Sestra mě tam utěšovala, nakonec mi píchla oblbováka a cosi proti bolesti. Celá uřvaná jsem volala manželovi, ať jde spát (bylo už jedenáct), že až zítra a kdo ví jak... Ani nevím, jak jsem došla na pokoj, jen jsem cítila, jak se pode mnou houpe podlaha, dopadla jsem na postel a další tři hodiny o sobě nevěděla. Do teď nevím, jak jsem na ten pokoj došla, dostala se do postele. Ani co mi to vlastně píchli. Ale je fakt, že jsem aspoň neprořvala noc a místo toho spala a o ničem nepřemýšlela. Ráno jsem mysela, že se pozvracím. Od minulého oběda jsem nejedla, neboť se myslelo, že císař bude možná už večer. Takže jsem se doplazila na monitor, šedivá, zle mi bylo jako psovi. Na monitoru opět malá nespolupracovala, hodinu jsem se tam zase otáčela jak pitomec, zvracela jim do emitky... až přišel Zástupce a zavelel, že do oběda bude císař. Volala jsem manželovi, ať dorazí, zrovna hustě sněžilo, bála jsem se o něj a aby to stihnul... 

Na přípravu měli asi hodinu a půl, vše se mělo stihnout v pohodě. Pak přišla sestra, že se to přesouvá až na dvanáctou, ať přijdu na přípravu ve čtvrt na 12. Došla jsem tam a najednou telefonát, že mají na přípravu asi deset minut. Kapačky do mě sestra doslova nalila pod tlakem s manžetou, druhou kapačku do mě pro jistotu natlačila ona sama a celou dobu chuděra jen nadávala:-D Monitor jsme natáčeli asi pět minut, na víc prostě nebyl čas. Ani jsem se nestihla bát, jak to bylo rychlý, šup zavedéní cévky, to už se otvírali dveře a přijel pro mě zřízenec s lehátkem. Jak jsem se na něj přesunula, už to začlo- manžela odveleli do pokoje pro tatínky a já se začla bát. Dojeli jsme na sál, kde mi příjemná sestra s anestezioložkou začly s přípravou a u toho se ptaly, pro co si jedeme, jak se bude malá jmenovat, jestli je tady tatínek... Byly prostě úžasné, ale stejně jsem se bála, kdy jsem si sedla na lehátku a začli mi dávat spinál. Jen slyším hovor, jak se ptají, kdo jde z porodnice, bylo odpovězeno, že Aleš už je na cestě. Aleš bylo křestní jméno Zástupce. Tak nějak jsem byla klidná. Ale pak slyším hlas a říkám si- "sakra, tohle je ale hlas mého doktora! A to je přeci taky Aleš... no nic, asi mám halušky." Začla jsem cítit teplo od nohou, položili mě, zakryli plentou a jdeme na to. Najednou přes plachtu vykouknul pan doktor- opravdu můj pan doktor, který občas v porodnici slouží. Zamrkal na mě a povídá- "tak to bude mít pan doktor neurolog radost, že ten císař nakonec je, co?:-D" V tu chvíli jsem se uklidnila. Je tam, pohlídá si mě. A pak to začlo. Věděla jsem, že mám nohy, ale necítila jsem je. Dostala jsem kyslíkovou masku a měla pocit, že se udusím. Cítila jsem, jak mi hýbou břichem, začla jsem mít tlak na hrudník, nemohla dýchat, začínala jsem brečet... a pořád jsem mysela, že se nic neděje, protože jsem měla vyčtené, že něco cítit je. Panikařila jsem, že jim tam omdlím, než se vůbec něco začne dít, pořád se mi honilo hlavou, co se děje... a najednou anestezioložka zajásala, že je vidět hlavička! Myslela jsem, že už to nevydržím, ale tohle byl impulz zatnout zuby. A najednou jsem slyšela dvojí kníknutí a já se rozbrečela naplno. Odnesli ji, aby ji zabalili do pleny a hned mi ji přiložili k obličeji. Celou dobu říkali, jak je krásná a já tam jen ležela, dívala se na ni, čichala její vůni a divila se, kolik má vlasů. A jen jsem brečela... Pak ji odnesli a mě začli šít. Můj doktor s doktorkou, která mě tenkrát přijímala si povídali o pohádkách a já jen cítila tahání, jak mě šili. Nemohla jsem se dočkat, až mě konečně zašijou a já budu moct za svou malou Olivinečkou. Když konečně skončili, odvezli mě, čekal na mě manžel, který měl zatím u sebe celou dobu maličkou na hrudníku, místo mě. První, co řekl bylo, že je krásná. A pak, že děkuje. A já zase řvala a řvala. Když ji za pět minut dovezli, nechápala jsem, byla tak maličká. A já pomalu začínala přicházet k sobě, nezvladatelně jsem se třásla, bolelo mě všechno, svaly, břicho, jizva... A nejvíc srdce, že první okamžiky s malou prožívám tak neschopná. Manžel šel asistovat k mytí malé a za mnou přišel pediatr- vše bylo OK, jen malá byla chviličku v inkubátoru- nezdála se mu barva, protože ji vyndali s omotaným pupečníkem kolem krku. Naštěstí nebyl dotažený, takže deset minutek v teplo to zařídilo:)

Malou mi pak vozili na kojení, lili do mě po litrech čaj, abych dohnala krevní ztrátu. Druhý den ráno vstávačka, to bylo šílený. Všechno mě bolelo, hlava se mi motala. Začaly se mi míhat spáry na dlaždičkách, sestra na mě pořád volala, jestli ji slyším, ať na ni mluvím a já toho nebyla schopná, jen se mi hlavou honilo "a co ti asi tak dop.dele mám říkat???":-D Nakonec jsem v koupelně omdlela, takže mě naložili na vozík a na můj pokoj dovezli. Vleže to šlo. Malou mi pořád vozili, měla jsem ji u sebe, dokud jsem nevolala, že jsem unavená. Nikdy jsem to neudělala, tak moc jsem si užívala každou volnou chvíli s ní. Při vizitě jsem mysela, že umřu. Vizitýroval Saďour, přišel, hrábnul do břicha. Tak moc to bolelo, že kdybych se nebála, že si potrhám stehy, rozkopla bych mu úsměv. A pak hrábnul ještě třikrát. Byla jsem ráda, že mám cévku, protože bych se z toho zaručeně počůrala. Hodně mě nutili chodit, bylo to dost šílený, ale musela jsem, znamenalo to, že u sebe budu mít Olivku brzo. Začly mi otékat nohy, udělala se mi boule po flexe. A snažila jsem se mít malou u sebe a starat se o nic. V sobotu už mi ji nechali celý den a na noc odvezli, v neděli ji přivezli a už byla jen a jen se mnou.

Olivinka byla celou dobu statečná, neplakala, jen spinkala... I při braní krve z hlavičky, dostala pochvalu, že je to holka statečná. Nebrečela ani při prvním koupání... Vlastně poprvé brečela až dnes v noci, protože měla přepapané bříško. Ale je to naše zlatíčko, jsme rádi, že ji máme. Jen já nevím, jestli tohle budu chtít někdy opakovat. Bylo mi tak zle, jako nikdy v životě. Takže další prcek až za hodně, hodně dlouho... 

Právě jsem domyla nádobí. A blesklo mi hlavou- tohle je poslední večer doma, kdy jsem sama, bezdětná. Vzápětí mi manžel říká- "uvědomuješ si, že tohle je poslední nádobí, který myješ v klidu, bez prcka za zadkem?" Je vidět, že dneska nemyslíme na nic jiného... Už zítra... Snad to bude rychlé