Dnes nastal den, kterého jsem se dlooouho bála. Po roce mě čekala kontrola na endokrinologii. Pan doktor je tak trošku ras na váhu a Evička se zrovna moc nehlídala. Sice jsem poslední dny zatla zuby, ale nějaký ten gram navíc se mě držel. Jaké bylo moje překvapení, když váha v ordinaci ukázala ještě o kilo méně než před rokem. Juhuuuu, místo pokárání pochvala, to se musí oslavit. Sice spěchám domů, ale holčičkám jsem slíbila dortík, tak šup do cukrárny. No a jak tam tak stojím, "mává" na mě chlebíček s uzeným lososem. Mňam... no tak jako... musím se odměnit, že... Ale Kájovi to neřeknu, povídal, že spěchá do práce. A nemusí vědět, že v ordinaci jsem byla pět minut i s cestou:-D Chlebíček v bříšku, dortíky v tašce a vyrážím zpět k domovu. Pár kilometrů za Ústím se ale cosi děje. Autu začínají klesat otáčky, až spadnou úplně. Tak, dojela jsem. Všude kupa sněhu, přede mnou asi dvacet kilometrů. No nic, zkusím nastartovat. Pecka, zase jedu. Aha, tak nejedu, zase to samé. Teď už to nejde ani nastartovat. Volám Kájovi, mezitím se zase rozjíždím... a zase dojíždím. Dvoukilometrovou vesnicí projíždím napětkrát. Kája už povolal do zbroje bráchu, neb někdo musí zůstat doma se spícíma princeznama. S vypětím posledních sil po pěti minutách nadávek a hysterického smíchu zacouvu autem na málo frekventovanou vedlejší cestu, kde stojím, než švagr přijede. No jistě, Michal dorazí, auto se rozjíždí. "Ne, nic jsem s tím nedělala. Ne, žádná kontrolka nesvítila. Ne, nepodtáčela jsem motor, nepřeřazovala, nebrzdila. Ano, všechno jsem měla vypnutý, krom světel...", nu což, auto stejně jelo, takže jsme se prohodili za volanty a jedeme. Za pár metrů stojíme. "Ehm, to auto ti vaří, ty nemáš vodu v chladiči.", poznámku o blbé ženské taktně zamlčí... "Ale mě žádná kontrolka nesvítila." "Víš... ona tam žádná není...". Ha! No vida:-D Otáčíme se zpátky na benzinu pro vodu a pak objeveno. Hadice k chladiči je totálně prasklá, po litrech to lijeme na silnici. No nic, se zbytečkem vody jsme auto zašoupli na lesní cestu, hodil mě domů, vyzvedl Káju a jeli auto odtáhnout domů... Takže dvě věci- první- karma je pěkná svině, to mám za ten chlebíček (a kafe). A druhá- slíbila jsem, že z Michala bude hrdina, takže- tradáááááááááá.
Edit: Cca půl hodiny poté, co odjeli, mi Kája volá, kde jsou klíče od auta. No kde... u mě v kabelce. Doma :-D
E

"Miláčku, víš, že je to dneska devět let, co jsme se poznali?" "Devět let??? Ježiši... my jsme... my jsme... starý!" "Ty jsi starej." "Je ti skoro třicet, jsme oba starý." "Je mi dvacet osm, ale poslouchej, jak zní tohle- třicet pět. Třicet. Pět." "Jen počkej, až tobě bude třicet pět." "Až mně bude třicet pět, tak si poslechni, kolik bude tobě. Čtyřicet tři. Čty-ři-cet tři" "potvoro... až ti bude čtyřicet tři. Ne! Ne! Neříkej to!" "Paaadesát jeeeedna!" "Dobře, jsi mladá."

Odplenkování číslo dvě mě nejen utužuje v rozhodnutí u dvou dětí končit. Ale taky mě dost odrazuje i od pořízení štěněte... :-p

Olivinka právě objevila způsob, jak vyeliminovat svou sestru. Našla plyšovou myšku, hračku naší kočky, a hodila ji Míně pod nohy. Ta stojí u vany v rohu na jedné noze a řve a řve a řve. Celá maminka. Vlastně obě jsou celé maminka:-D

Dnes jsme se zpožděním oslavili Mirinčiny druhé narozeniny. Akorát pro změnu nemoc skolila moji mamku, takže jsme slavili jen s Kájovými rodiči. Dort pekla Kájova mamka a dekoraci (jako vždy) vytvářela skvělá Magda z Nana PARTY:-) A nejlepší dárek? Pyžamožroutky:-) Šila je moje skvělá kamarádka Evička:-)

"Mirinko?" "Noooo?" "Pojď do koupelny, jdete se koupat." "Neslyšííííím." "Pojď se koupat!" "Cože?" "Dám ti pěnu na ručičku" "Koupááááááááát"

Takže Olivka bude ještě dva týdny doma. Po zápalu plic ani stopa, ale dobere antibiotika. A protože řádí chřipky, až do příštího pátku nemůže do školky. Mirinka byla lepší, ale pořád není dobrá, takže dostala další sirup a nesmí ani ven. Jdu rychle najít někoho, kdo mi pojistí dům, než ho ty dvě srovnají se zemí. A sobě uvařit mega kafe. To nedám... :-D