Ano, dnes nám to u stromečku vyloženě šlo :-D

 Krásný zbytek Štědrého večera a užijte si zbytek svátečních dní:-)

Přesně před třemi lety se na chvíli zastavil Svět. Zastavil se jen na takový okamžik, abych stihla pochopit, že zázraky se dějí. A nejen, že se dějí, ale že je možné se jich dotknout nebo je obejmout. Zastavil se na tak kratičkou chvíli, aby mi stihlo dojít, že láska ke každé další bytosti nekrade prostor těm láskám předchozím, ale naopak, že nafukuje vaše srdce do potřebné velikosti a udělá to tak pokaždé. Zastavil se jen proto, abych pochopila, že věta "Jsi můj život." není jen prázdná fráze. Přesně před třemi lety se na chvíli zastavil Svět. Kratičký moment na to se moje dcera poprvé nadechla. A Svět se zase rozešel dál svým předchozím tempem. Vy jste nic necítili. Ale pro mě v tu chvíli už tenhle Svět neexistoval. Byl tu jiný. Ona.

A vlastně proč ne?

Měla jsem vidění...

Ležela jsem s holkama po obědě a přemýšlela, proč už třetí den po sobě nemůžu usnout a spát s nimi. Vstala jsem. Pověsila jsem prádlo a pak si místo sednutí k odložené knížce stoupla do kuchyně, vyrovnala čistou myčku, narovnala do ní nádobí od oběda a domyla zbytek nádobí, co do myčky dát nejde. Pak jsem myla pracovní desku a ve chvíli, kdy jsem nadzvedávala stojany s noži a solničku, podívala jsem se na sebe do digestoře a v jejím odrazu se na mě dívaly oči a ptaly se "Kdo jsi a co jsi se mnou udělala? Od kdy zvedáš věci, abys pod nima vytřela, místo abys to jen obtáhla okolo? A od kdy vlastně po obědě nespíš? A když už teda nespíš, proč si nečteš knížku a místo toho myješ nádobí??? Jsi úplně jako tvoje matka." No jo, fakt... jsem jako moje matka. Zvedám věci, abych pod nima vytřela. A vlastně proč ne? Mamka je přeci docela fajn a ve spoustě věcech měla taky pravdu, že jo...

A v tu ránu jsem to viděla, Míňa za deset let a já- "Zvedni tu kytku a utři to pod ní taky, neotírej ten prach jen okolo! Až jednou budeš žít sama, tak to za tebe taky nikdo neudělá!" "Ježiši mami, doufám, že nebudu jako ty! To až já budu dospělá a mít vlastní dům, tak budu mít určitě hospodyni." A já rychle vycouvu z pokoje, aby neviděla, jak se od ucha k uchu usmívám, když v tom poznám vlastní myšlenky. :-)

A další- Olivka za patnáct let "Talíře se myjou z obou stran!" "Mami, já na to budu mít myčku" "Za nás měla myčka dvě ruce a dvě nohy a jmenovala se podle toho, kdo zrovna stál u dřezu. A taky nám ty ruce neupadly." Následovat bude protočení očí, kdy mě napadne, jestli náhodou nestojím před zrcadlem...

A další- Míňa za pětadvacet, třicet let. Stojí ve svém bytě a zatím co jí v ložnici spokojeně oddychuje část její DNA, u kuchyňské linky, kterou pro ni s láskou vyrobil tatínek, nadzvedává stojánek na nůž, aby pod ním vytřela. A v tu chvíli ji napadne "Bože, jsem jako moje matka..." A doufám, že ji taky napadne i ta další část "A vlastně, proč ne?" :-)

P.S. Tenhle článek tady smolím, zatímco bych si klidně mohla číst! 

O čem se nemluví...

Tenhle článek mi v hlavě zrál už delší dobu. Jen jsem se potřebovala ujistit, že výsledek bude dle očekávání. 

Předem počítám s tím, že tu můžu sklidit kritiku. Věřte mi, že tady na MK to čekám více, než kde jinde, hlavně tím, na co a komu je primárně určená tahle stránka. A věřte mi, že ať mě pod článkem nazvete jakkoliv, nemůžete napsat jediné slovo, kterým bych se netitulovala já sama. Ale nějak vnitřně cítím potřebu to napsat, i proto, že vím, že v tom nejsem sama. A taky proto, že chci ukázat, že cokoliv žena cítí, je to v pořádku.

Ale už dost mluvení v jinotajích, je na čase přejít k věci. 

Vždycky jsem si myslela, že otěhotnět "náhodou" a nechtěně jde jen napoprvé. Vždyť přeci lidé, kteří už mají dítě, musí vědět, jak to funguje a na co si dát pozor... A jestli ne, tak jsou to idioti. Tisíckrát jsem pak třískala hlavou do zdi a v duchu se těm lidem omlouvala za svou hloupost.

Je jaro 2014. Doma mám čerstvě roční holčičku, stavíme dům. Čeká mě zapíjení svobody kamaráda, čeká mě jeho svatba. Stěhování, vinobranní... a až se na podzim nastěhujeme do nového, "nadělíme" si do bříška další miminko. Rodinám to oznámíme vánočním přáníčkem, romantika jako kráva. Antikoncepci neberu, dělala mi dost zle, vyzkoušela jsem jich po porodu několik a ani jedna mi nevyhovovala. Navíc jsem si sama indikovala opakující se mykózy zapříčiněné právě antikoncepcí. Já bůůů si přečetla příbalový leták až po iks měsících. Vysadila jsem a měla jsem klid. Nejsme přeci blbouni, s prezervativem to nějak zvládneme. Zvládali jsme prvních pár měsíců. Pak jsme pookřáli a používali ho jen v období plodných dní, cca týden v prostřed cyklu. Jsem z těch, která na sobě ovulaci nepozná, tak proto ten týden. A pak jednou na začátku dubna, právě v tomhle týdnu, jsme ho vynechali. Byl vedle v ložnici, spala tam malá, chuť byla obrovská... no snad budeme mít kliku. Už třetí den jsem tušila, že je něco jinak. Nebylo mi nic, nebyla jsem nafouklá, jen jsem měla divný pocit. Haha, tady na MK děsný prdelky, ale tak co. Přede mnou sobota, kdy jsem kamarádovi vymyslela tajnou rozlučku se svobodou, strašně jsem se těšila. Furt divnej pocit. Tak jsem udělala test. Byl negativní. Uf. Na druhou stranu jsem ho dělala ještě před očekávanou MS, takže třeba ještě... ale ne, určitě ne. Sobota nadešla. Měla jsem silné MS bolesti, očekávala jsem tu potvoru každou chvíli, takže hurá na rozlučku. Jeeeežiš, já se zbořila jak barák. Beztak nejsem těhotná a preventivně nepít, co by kdyby a pak bych nebyla, to bych se tloukla do hlavy. Kamarád mě píchnul do břicha a říká "nemáš nějaký velký břicho?" "No co, jsem těhotná:-D" "haha".

Druhý den jsem se vzbudila a nic. Žádná nevolnost, žádná kocovina. A co hůř, žádná menstruace. Pomalu mi začínaly drkat zuby... Deset večer a já oznamuju Kájovi, že jsem určitě těhotná. Zítra si udělám test. Kája nařizuje udělat ho rovnou. Dvě čárky. Doprdele. Sedím v koupelně na zemi. Kája si v klidu čistí zuby. Doprdele. Co řeknu Evče? Sorry, vím, že na dítě čekáš léta a já si druhý ustřelím jako nezodpovědná šestnácka na lyžáku? Doprdele. Stavíme barák, jak budu asi stěhovat s bubnem? Kua, kua, kua... "Co budeme dělat?" "No co, druhý jsme stejně chtěli, tak bude dřív... Jdeme spát?" "Spát??? Jak jako spát? Jsem těhotná!" "To budeš i zítra". Budu? 

Nespím. Těhotná.... Jak to, sakra? Proč zrovna já mám takovou smůlu? Bylo to jen jednou! Sakra! Vždyť se to vůbec nehodí... Krávo, někdo na dítě čeká roky... Za chybu se platí. Je to vůbec chyba nebo to tak mělo být? Já si ho nemůžu nechat. Chtěla jsem až na podzim. Olivka je malá. Já na to nemám. Kdy budu rodit? V prosinci? Haha, když už, tak už. Ale zase by to mohla být holka, měla bych výbavu, ušetřila bych. Jenže jak budu stěhovat? A malovat barák? A vůbec, Míra se žení, chtěla jsem pít, pařit. Konečně je Olivka dost velká na hlídání, chtěla jsem si užívat... zase se zahrabu do plínek. Jaký zahrabat do plínek, vždyť Olivka  má taky ještě plínky. Můj společenský život skončil. Bože, budu druhomatka. Na to nemám, nechám si to vzít. Ale co by na to řekl Kája? Až na to, že je mi to fuk, já to dítě nechci! Třeba to Příroda vyřeší sama... ale vždyť to bude naše dítě, jako Olivinka. Zabila bych Olivinku? Tisíc-sprostých-slov... 

Absolvovala jsem všechna vyšetření. Na ultrazvuku vše OK. Radost. Smutek. Vztek. Apatie. Noc před screeningem- "ještě není pozdě, ještě je čas to skončit".

A na screeningu na mě prcek zamával. Slzy v očích. Tohle je tvoje dítě! Tvoje dítě! Ty jedna ....(další tisíce sprostých slov). Koukej se srovnat!

Odměnou za moje hnusný rouhání mi bylo ukázkové těhotenství. A dokonalá holčička. Vím, že jsem se rozhodla správně. A taky vím, že není třeba se cítit provinile. Není povinností ženy skákat radostí nad kouskem počůranýho papírku, jakmile tam jsou dvě čárky. Říkala jsem si, že za chybu se platí. Ale já za svou vlastní hloupost neplatím. Jak bych tu báječnou holčičku ve své náruči mohla nazvat trestem? Vím, že jsou ženy, které se o dítě snaží roky. I já jednu takovou mám ve svém blízkém okolí. A dodnes si před ní připadám jako trotl, jakkoliv vím, že je báječná a nebere to tak (nebo to tak alespoň vnímám). A vím, že hodně žen je na tom stejně jako ona a budou mě nazývat různými jmény, protože se mi poštěstilo a já se k tomu postavila takhle. Ale taky vím, že jsou kolem ženy, které to měly jako já. A bojí se to říct. Nebo se prostě jen stydí. Nechci plácat po ramenou, sama na sebe nejsem pyšná. Za prvé nejsem pyšná na fakt, že jsem hloupá a naivní a spoléhající na štěstí. Nejsem pyšná na fakt, že jsem zanedbala ochranu a jen "doufala", že to nevyjde. A taky nejsem pyšná na to, co se mi honilo hlavou. Jen chci prostě říct, že je v pořádku se cítit v téhle roli nepohodlně. A pak následuje rozhodnutí, kterým by si žena měla být jistá. Přemýšlela jsem hodně. A v mé situaci jít na potrat by byla zhovadilost čistě z pohodlnosti. A na to nejsem stavěná. Chtěla jsem počkat po porodu. Chtěla jsem si být jistá, že jsem se rozhodla správně. A rozhodla. Definitivně. Mít dítě je zázrak. Dívala jsem se na Olivinku a věděla, že zázraky se dějou, že je tady, protože jsme chtěli, aby tu byla. A teď se dívám na Mirinku. A zažívám zázrak na druhou, protože mi byl dán dar, zažít ten zázrak znovu. A tím spíš, že to ona se rozhodla k nám přijít. Sama si tu chvíli vybrala. A je tu. Už vím, že jsem se ani nemohla rozhodnout jinak. Ale tenkrát jsem to nevěděla....

Každý podle svého.

Jak Mirinka na svět přišla aneb dítě s názorem

Po předchozím císaři mě můj lékař upozornil, další porod pravděpodobně opět skončí sekcí. No co, přežila jsem jednou, zvládnu i podruhé.

S přibývajícími týdny jsem si ale řekla, že to chce pozitivní přístup a že to zvládneme přirozeně. Od sedmého měsíce přicházely v různých obdobích časté i méně časté poslíčky, ty jsem s Olivkou neměla. Takže jsem sama sebe přesvědčovala, že to bude v pohodě. V devátém měsíci chodily poslíčky tak často, až jsem se začala bát, abych stihla Vánoce doma. 

Den před Štědrým dnem jsem jela do porodnice na konzultaci o způsobu vedení porodu. Lékař mi řekl, že kvůli jizvě nemůžu přenášet dlouho, mám tedy nastoupit přesně za týden, 30.12. k vyvolání. Není důvod hned plánovat sekci, přirozený porod není vyloučený, Mínuška měla váhový odhad 3,1kg, jizva držela hezky, tak proč to nezkusit. Vánoce byly krásné a užila jsem si je, jak se s obřím pupkem dalo nejlépe.

Ráno v den nástupu přivezl Kája svoji mamku a já myslela, že Olivinka pod návalem radosti, že vidí babičku, vytěsní, že odjíždím. Nic jsme jí neříkali, na nic nechystali, prostě jsem se jen zvedla z postele, že jdu z ložnice. Ale protože děti nejsou hloupé, poznala to. Zavěsila se mi kolem krku a spustila takový pláč! A já to nevydržela a plakala s ní, jakkoliv jsem se předtím zařekla, že ji nebudu znervozňovat svýma slzama. Ale nedalo se to. Nakonec jsem se od ní vymanila a jelo se. Poslední kafe na cestu s sebou. Hustě chumelilo, protože proč by ne, Chromcová přeci zásadně jezdí do porodnice za hustých vánic, byť předtím měsíce nebyla vidět ani vločka. Kája dostal na cestu kázání, aby jezdil opatrně a šlo se na věc.

Vyvolávání muselo být šetrné, spouští to větší kontrakce než když začnou samy. Ten den jsem byla 40+2. Ještě ráno začaly šílený kontrakce. To jsem s Olivkou nezažila. Jestli vám někdo bude tvrdit, že poslíčky sice bolí, ale kontrakci poznáte, věřte mu. Tohle by si nespletl ani idiot:-D V deset monitor a další půlka tabletky, po té následoval klid a další tablety druhý den, pokud se nic dít nebude. No dělo. Ježiš, to bolelo... Paní, která nastupovala ráno se mnou, už měla porod za sebou kolem poledne, já myslela, že ji budu následovat hned. Na pokoji jsem lezla po stropě. Sprcha, rozcházet, žádné válení, ta prostě půjde ven. Odpoledne a večer neustálé monitory. Večerní verdikt- "já to nechápu, na monitoru to lítá nahoru a dolů, ale vy se prostě neotevíráte." Myslela jsem, že si dělá srandu, jestli to takhle bolí, nechci zažít opravdovou otevírací kontrakci. "Dáme vám injekci na zklidnění, vy se vyspíte, ale máme zkušenosti, že ta látka to tam dole hezky nachystá, vývoj to nezastaví, naopak to tomu pomůže, neztrácejte naději." Tak fajn. Tu jsem ztratila až ráno, když mi ten samý lékař řekl "Já fakt nevím, ale tam se prostě nestalo NIC..." Další tableta, to už jsem na Miri šla s výhrůžkama... Na další tabletu nedošlo, doktor rozhodl, že to nemá smysl. Budeme dál sledovat monitory a uvidíme, ale tohle je na 99% na sekci. A bylo. Ráno jsem si dala další monitor, sprchu, zavolala Kájovi a šlo se na věc.

Druhá sekce byla lepší. Tedy, jak co. Bohužel se nepovedlo napoprvé píchnout spinál, jen to tlačilo a bolelo do boku. Tak znovu, o něco výš. V tu ránu jsem ucítila teplý pramínek stékající po zádech a rozlévající se v nohou. Uložili mě a šlo se na to. Anesteziolog celou dobu odváděl pozornost, mluvil se mnou. Byl to mladý chlap, moc příjemný, mluvili jsme o Mirince, o tom, že má sestřičku, o jeho dětech... Tentokrát jsem ani nedostala kyslíkovou masku, dýchalo se mi skvěle, neměla jsem nepříjemné tlaky... vlastně jsem si užívala představu, že za chvíli bude Mirinka tady. A pak jsem ji uslyšela. Narozdíl od Olivinky plakala hned. Jen jsem slyšela, že je to holčička a pak už jen pláč:-) Zabalili ji, dali mi ji k tváři a první, co jsem vydechla "Ty jsi celá ségra" čímž jsem rozesmála celý operační sál:-D Pak mě šili, to už bylo trošku nepříjemnější, točila se mi hlava, ale mokrá žínka na čele to spravila:-)

A narodila se kráska- 3470g, 52cm, blonďaté vlásky.

Protože si lehce prodloužila pobyt, měla lehce zakalenou vodu a při porodu si tam pustila i smolku, ale podle testů se nenalokala, takže naprosto úžasné zdravé miminko.

Na dospávacím pokoji jsem tentokrát až do večera byla sama, takže když za mnou pustili Káju a malou, užívali jsme si to opravdu dlouho. Kája byl z malé unešený, pořád sahal sestřičce pod ruce, až jsem ji obdivovala, že mu něco neřekne:-D Nejradši by ji odstrčil:-D Přikládal mi ji, podpíral mě, šteloval malou k prsu... Zkušený otec si vysnil bonding po císaři se slovy, že podruhé se bát nebude. Nebál se, užíval si to. Malá se přisála, mazlila se. Bylo to tak nádherný. Klepala jsem se zase jako ratlík, ale na to už jsem byla připravená, takže mě to nezaskočilo. Malou mi ten den dovezli ještě dvakrát. Prostě paráda:-) Vstávala jsem ještě ten den večer. To byla moje nejhorší noční můra. V hlavě mi pořád visely vzpomínky na minulé vstávání, jak jsem jim omdlela, jak to bolelo... tady byla sestřička, které jsem od minule nemohla přijít na jméno, prostě mi byla hned nesympatická. Ale nedalo se nic dělat. A světe div se, s ní jsem to zvládla levou zadní. Nechala mě samotnou, přizpůsobila se mému tempu, podporovala mě, neměla tendenci mě tahat, když jsem se necítila. Jsem jí neuvěřitelně vděčná. Dala jsem sprchu a hned bylo lépe. Další den už jsem byla na svém pokoji. Nebudu říkat, že jsem běhala jako čečetka, ale bylo to tisíckrát lepší, než poprvé. Všechno jsem zvládala lépe a rychleji než poprvé. Takže když doktor přišel s tím, že mě pustí v pondělí, místo v úterý, se kterým jsem počítala, skákala jsem div ne do stropu:-) Mirinka nabrala taky, takže cestě domů nic nebránilo.

Naše Míňulka je prostě od začátku dítě s názorem. Já chtěla přirozený porod, ona si vybrala sekci. Já chtěla sudý rok, ona si vybrala až ten další. Já chtěla další spací miminko. Ona se rozhodla, že si budeme často povídat. Ale je tady, dítě s vlastní hlavou:-) A my ji milujeme. Tak moc, až mě to samotnou porazilo. S Olivinkou jsem byla unešená na obláčku prvomatky, která má zlaté dítě. Ale ta pravá, silná láska, ta se dostavila až později, byť v pozadí byla vždycky znát. S Mirinkou je to jiné. Teď už vím, jaké to je, být máma. Už vím, jak silná ta láska umí být. A jak obrovský strach může máma mít. A jak báječná holčička vyrůstá z Olivinky. Stačil jeden pohled na Mirinku a věděla jsem, že to tady je. Všechno. A ještě víc. A srazilo mě to jako vlak.... jsem semletá láskou. Svých holčiček. Svého muže, na kterého stačí jediný pohled, abych měla v očích slzy, když vidím, že on tohle všechno cítí taky. A tak jen prosím, zcela neskromně, ať to trvá na věky!