Naše malá není geniální. Ani není dál
než ostatní děti v jejím věku. Dokonce bych řekla, že v některých věcech je i
pozadu.
Na druhou stranu, je geniální, protože
je naše. Nejhezčí, nejšikovnější, nejchytřejší... NAŠE. Moje a mého muže.
Dnes je taková doba srovnávání. Každé
dítě je jiné, samozřejmě, ale moje už umí to a to a to... já se tím taky
utěšuju. Ale stejně- Filípek už chodí, o dva měsíce mladší Tomášek opakuje
slova. Proč naše ne? Přijdeme k doktorce a slyšíme, jestli už umí paci paci.
Neumí. Očekáváme další dotaz, co tedy umí, co dělá, čím se baví. Ale slyšíme
jen, že musíme cvičit, jinak se to nikdy nenaučí. Hergot, copak je to nějaký
ukazatel?
Ono je to totiž tak- naše malá není
hodné zlatíčko, co vydrží hodinu sedět na klíně a nechá si ukazovat. Jak se to
má naučit, když nemá ráda cílené a násilné učení? A proč vlastně musí umět
zrovna paci paci a "ukaž, jak jsi veliká"? Copak ji bez toho nevezmou
do školky? To asi těžko, že....
Naše malá je geniální svým způsobem.
Vyleze si na gauč a sleze z něj. Vyšplhá na postel a ráno z ní sama sleze a
odleze si hrát, sama. Najdu ji, jak v hrníčku od kafe míchá svůj dudlík, můj
telefon, přestane, přivoní, lžičkou jakože ochutná a míchá dál. Postaví komín
ze čtyř kostek. Když jí řeknu, že jde spinkat, ukáže na dveře ložnice. Když
řeknu, že dáme bačkůrky, sedne si a chytá si nožičky. Když se blíží pátá hodina
a řeknu, že přijde táta, doleze do chodby a ukazuje na dveře od bytu. Když se
má přebalit, ukazuje na pokojíček. Jak slyší, že bude jídlo, mlaská a říká
"ňam, ňam". Češe se hřebínkem a pak češe mě. A pak psa. Když už jsme
u psa, Olivka je jediný člověk, kterému pes aportuje. Ona mu hází tenisák a on
jí ho nosí k nohám. Mazlí se spolu, umí vedle sebe odpočívat. Včera Olivka
nasedala na svoje Puky. Ukázala jsem jí JEDNOU, že musí držet řidítka a jednu
nožičku dát obkročmo. Od včerejška tedy nasedá sama. Otočím se a ona je u mě i
s motorkou. Sesedat umí od prvního dne. Dnes jsem dostala první cílenou
pusinku- na nos a mokrou. Ale nádhernou. Včera jsme blbly a já jí pusou prděla
na krk a tvářičku. Když měla dost, začala prdět na tvář ona mě. Čím víc jsem se
smála, tím víc prděla a řehtala se. Vyndá si starý mixér s metličkami a
neustále to vytahuje z krabice a vrací zpátky. Na tátově telefonu si odemkne
displej, najede na svoje fotky nebo videa a prohlíží si je. Miluje reklamy, kde
jsou děti. Miluje písničky od One Direction, i když je ve vedlejším pokoji,
přileze, když je slyší a odchází zase až když skončí.
Stejně tak miluju její vztah s tátou.
Zbožnuju chvíle, kdy ji jde přebalit a slyším z pokoje smích a pusinkování.
Miluju, když se spolu koukají z okna a ona tluče do skla, když tam jdou děti.
Miluju, když si najde oblečení nebo utěrku apod. a schovává se a dělá na nás
"kuk". Miluju její smích, její vlásky, její kukadla. Miluju ji celou.
Miluju, že je svá, že je takový ďábel. Miluju, že se všechno učí sama a
okoukává to. Miluju její názor na tátův zpěv, protože opouští místnost, když
táta začne, ostatně, zdědila to po mamince. Miluju, když tančí. Miluju, když
usíná a v polospánku mi hladí ruku. Miluju, když řádí. Miluju, když mi usíná v
náručí. Miluju, když miluje...
Prostě mám dítě, mám křídla, létám...
