Tenhle článek mi v hlavě zrál už delší
dobu. Jen jsem se potřebovala ujistit, že výsledek bude dle očekávání.
Předem počítám s tím, že tu můžu sklidit
kritiku. Věřte mi, že tady na MK to čekám více, než kde jinde, hlavně tím, na
co a komu je primárně určená tahle stránka. A věřte mi, že ať mě pod článkem
nazvete jakkoliv, nemůžete napsat jediné slovo, kterým bych se netitulovala já
sama. Ale nějak vnitřně cítím potřebu to napsat, i proto, že vím, že v tom
nejsem sama. A taky proto, že chci ukázat, že cokoliv žena cítí, je to v
pořádku.
Ale už dost mluvení v jinotajích, je na
čase přejít k věci.
Vždycky jsem si myslela, že otěhotnět
"náhodou" a nechtěně jde jen napoprvé. Vždyť přeci lidé, kteří už
mají dítě, musí vědět, jak to funguje a na co si dát pozor... A jestli ne, tak
jsou to idioti. Tisíckrát jsem pak třískala hlavou do zdi a v duchu se těm
lidem omlouvala za svou hloupost.
Je jaro 2014. Doma mám čerstvě roční
holčičku, stavíme dům. Čeká mě zapíjení svobody kamaráda, čeká mě jeho svatba.
Stěhování, vinobranní... a až se na podzim nastěhujeme do nového,
"nadělíme" si do bříška další miminko. Rodinám to oznámíme vánočním
přáníčkem, romantika jako kráva. Antikoncepci neberu, dělala mi dost zle,
vyzkoušela jsem jich po porodu několik a ani jedna mi nevyhovovala. Navíc jsem
si sama indikovala opakující se mykózy zapříčiněné právě antikoncepcí. Já bůůů
si přečetla příbalový leták až po iks měsících. Vysadila jsem a měla jsem klid.
Nejsme přeci blbouni, s prezervativem to nějak zvládneme. Zvládali jsme prvních
pár měsíců. Pak jsme pookřáli a používali ho jen v období plodných dní, cca
týden v prostřed cyklu. Jsem z těch, která na sobě ovulaci nepozná, tak proto
ten týden. A pak jednou na začátku dubna, právě v tomhle týdnu, jsme ho
vynechali. Byl vedle v ložnici, spala tam malá, chuť byla obrovská... no snad
budeme mít kliku. Už třetí den jsem tušila, že je něco jinak. Nebylo mi nic,
nebyla jsem nafouklá, jen jsem měla divný pocit. Haha, tady na MK děsný
prdelky, ale tak co. Přede mnou sobota, kdy jsem kamarádovi vymyslela tajnou
rozlučku se svobodou, strašně jsem se těšila. Furt divnej pocit. Tak jsem
udělala test. Byl negativní. Uf. Na druhou stranu jsem ho dělala ještě před
očekávanou MS, takže třeba ještě... ale ne, určitě ne. Sobota nadešla. Měla
jsem silné MS bolesti, očekávala jsem tu potvoru každou chvíli, takže hurá na
rozlučku. Jeeeežiš, já se zbořila jak barák. Beztak nejsem těhotná a
preventivně nepít, co by kdyby a pak bych nebyla, to bych se tloukla do hlavy.
Kamarád mě píchnul do břicha a říká "nemáš nějaký velký břicho?"
"No co, jsem těhotná:-D" "haha".
Druhý den jsem se vzbudila a nic. Žádná
nevolnost, žádná kocovina. A co hůř, žádná menstruace. Pomalu mi začínaly drkat
zuby... Deset večer a já oznamuju Kájovi, že jsem určitě těhotná. Zítra si
udělám test. Kája nařizuje udělat ho rovnou. Dvě čárky. Doprdele. Sedím v
koupelně na zemi. Kája si v klidu čistí zuby. Doprdele. Co řeknu Evče? Sorry,
vím, že na dítě čekáš léta a já si druhý ustřelím jako nezodpovědná šestnácka
na lyžáku? Doprdele. Stavíme barák, jak budu asi stěhovat s bubnem? Kua, kua,
kua... "Co budeme dělat?" "No co, druhý jsme stejně chtěli, tak
bude dřív... Jdeme spát?" "Spát??? Jak jako spát? Jsem těhotná!"
"To budeš i zítra". Budu?
Nespím. Těhotná.... Jak to, sakra? Proč
zrovna já mám takovou smůlu? Bylo to jen jednou! Sakra! Vždyť se to vůbec
nehodí... Krávo, někdo na dítě čeká roky... Za chybu se platí. Je to vůbec
chyba nebo to tak mělo být? Já si ho nemůžu nechat. Chtěla jsem až na podzim.
Olivka je malá. Já na to nemám. Kdy budu rodit? V prosinci? Haha, když už, tak
už. Ale zase by to mohla být holka, měla bych výbavu, ušetřila bych. Jenže jak
budu stěhovat? A malovat barák? A vůbec, Míra se žení, chtěla jsem pít, pařit.
Konečně je Olivka dost velká na hlídání, chtěla jsem si užívat... zase se
zahrabu do plínek. Jaký zahrabat do plínek, vždyť Olivka má taky ještě
plínky. Můj společenský život skončil. Bože, budu druhomatka. Na to nemám,
nechám si to vzít. Ale co by na to řekl Kája? Až na to, že je mi to fuk, já to
dítě nechci! Třeba to Příroda vyřeší sama... ale vždyť to bude naše dítě, jako
Olivinka. Zabila bych Olivinku? Tisíc-sprostých-slov...
Absolvovala jsem všechna vyšetření. Na
ultrazvuku vše OK. Radost. Smutek. Vztek. Apatie. Noc před screeningem-
"ještě není pozdě, ještě je čas to skončit".
A na screeningu na mě prcek zamával.
Slzy v očích. Tohle je tvoje dítě! Tvoje dítě! Ty jedna ....(další tisíce
sprostých slov). Koukej se srovnat!
Odměnou za moje hnusný rouhání mi bylo
ukázkové těhotenství. A dokonalá holčička. Vím, že jsem se rozhodla správně. A
taky vím, že není třeba se cítit provinile. Není povinností ženy skákat radostí
nad kouskem počůranýho papírku, jakmile tam jsou dvě čárky. Říkala jsem si, že
za chybu se platí. Ale já za svou vlastní hloupost neplatím. Jak bych tu báječnou
holčičku ve své náruči mohla nazvat trestem? Vím, že jsou ženy, které se o dítě
snaží roky. I já jednu takovou mám ve svém blízkém okolí. A dodnes si před ní
připadám jako trotl, jakkoliv vím, že je báječná a nebere to tak (nebo to tak
alespoň vnímám). A vím, že hodně žen je na tom stejně jako ona a budou mě
nazývat různými jmény, protože se mi poštěstilo a já se k tomu postavila
takhle. Ale taky vím, že jsou kolem ženy, které to měly jako já. A bojí se to
říct. Nebo se prostě jen stydí. Nechci plácat po ramenou, sama na sebe nejsem
pyšná. Za prvé nejsem pyšná na fakt, že jsem hloupá a naivní a spoléhající na
štěstí. Nejsem pyšná na fakt, že jsem zanedbala ochranu a jen
"doufala", že to nevyjde. A taky nejsem pyšná na to, co se mi honilo
hlavou. Jen chci prostě říct, že je v pořádku se cítit v téhle roli nepohodlně.
A pak následuje rozhodnutí, kterým by si žena měla být jistá. Přemýšlela jsem
hodně. A v mé situaci jít na potrat by byla zhovadilost čistě z pohodlnosti. A
na to nejsem stavěná. Chtěla jsem počkat po porodu. Chtěla jsem si být jistá,
že jsem se rozhodla správně. A rozhodla. Definitivně. Mít dítě je zázrak.
Dívala jsem se na Olivinku a věděla, že zázraky se dějou, že je tady, protože
jsme chtěli, aby tu byla. A teď se dívám na Mirinku. A zažívám zázrak na
druhou, protože mi byl dán dar, zažít ten zázrak znovu. A tím spíš, že to ona
se rozhodla k nám přijít. Sama si tu chvíli vybrala. A je tu. Už vím, že jsem
se ani nemohla rozhodnout jinak. Ale tenkrát jsem to nevěděla....
Každý podle svého.
Žádné komentáře:
Okomentovat