Po předchozím císaři mě můj lékař
upozornil, další porod pravděpodobně opět skončí sekcí. No co, přežila jsem
jednou, zvládnu i podruhé.
S přibývajícími týdny jsem si ale řekla,
že to chce pozitivní přístup a že to zvládneme přirozeně. Od sedmého měsíce
přicházely v různých obdobích časté i méně časté poslíčky, ty jsem s Olivkou
neměla. Takže jsem sama sebe přesvědčovala, že to bude v pohodě. V devátém
měsíci chodily poslíčky tak často, až jsem se začala bát, abych stihla Vánoce
doma.
Den před Štědrým dnem jsem jela do
porodnice na konzultaci o způsobu vedení porodu. Lékař mi řekl, že kvůli jizvě
nemůžu přenášet dlouho, mám tedy nastoupit přesně za týden, 30.12. k vyvolání.
Není důvod hned plánovat sekci, přirozený porod není vyloučený, Mínuška měla
váhový odhad 3,1kg, jizva držela hezky, tak proč to nezkusit. Vánoce byly
krásné a užila jsem si je, jak se s obřím pupkem dalo nejlépe.
Ráno v den nástupu přivezl Kája svoji
mamku a já myslela, že Olivinka pod návalem radosti, že vidí babičku, vytěsní,
že odjíždím. Nic jsme jí neříkali, na nic nechystali, prostě jsem se jen zvedla
z postele, že jdu z ložnice. Ale protože děti nejsou hloupé, poznala to.
Zavěsila se mi kolem krku a spustila takový pláč! A já to nevydržela a plakala
s ní, jakkoliv jsem se předtím zařekla, že ji nebudu znervozňovat svýma slzama.
Ale nedalo se to. Nakonec jsem se od ní vymanila a jelo se. Poslední kafe na
cestu s sebou. Hustě chumelilo, protože proč by ne, Chromcová přeci zásadně
jezdí do porodnice za hustých vánic, byť předtím měsíce nebyla vidět ani
vločka. Kája dostal na cestu kázání, aby jezdil opatrně a šlo se na věc.
Vyvolávání muselo být šetrné, spouští to
větší kontrakce než když začnou samy. Ten den jsem byla 40+2. Ještě ráno začaly
šílený kontrakce. To jsem s Olivkou nezažila. Jestli vám někdo bude tvrdit, že
poslíčky sice bolí, ale kontrakci poznáte, věřte mu. Tohle by si nespletl ani
idiot:-D V deset monitor a další půlka tabletky, po té následoval klid a další
tablety druhý den, pokud se nic dít nebude. No dělo. Ježiš, to bolelo... Paní,
která nastupovala ráno se mnou, už měla porod za sebou kolem poledne, já
myslela, že ji budu následovat hned. Na pokoji jsem lezla po stropě. Sprcha, rozcházet,
žádné válení, ta prostě půjde ven. Odpoledne a večer neustálé monitory. Večerní
verdikt- "já to nechápu, na monitoru to lítá nahoru a dolů, ale vy se
prostě neotevíráte." Myslela jsem, že si dělá srandu, jestli to takhle
bolí, nechci zažít opravdovou otevírací kontrakci. "Dáme vám injekci na
zklidnění, vy se vyspíte, ale máme zkušenosti, že ta látka to tam dole hezky
nachystá, vývoj to nezastaví, naopak to tomu pomůže, neztrácejte naději."
Tak fajn. Tu jsem ztratila až ráno, když mi ten samý lékař řekl "Já fakt
nevím, ale tam se prostě nestalo NIC..." Další tableta, to už jsem na Miri
šla s výhrůžkama... Na další tabletu nedošlo, doktor rozhodl, že to nemá smysl.
Budeme dál sledovat monitory a uvidíme, ale tohle je na 99% na sekci. A bylo.
Ráno jsem si dala další monitor, sprchu, zavolala Kájovi a šlo se na věc.
Druhá sekce byla lepší. Tedy, jak co.
Bohužel se nepovedlo napoprvé píchnout spinál, jen to tlačilo a bolelo do boku.
Tak znovu, o něco výš. V tu ránu jsem ucítila teplý pramínek stékající po zádech
a rozlévající se v nohou. Uložili mě a šlo se na to. Anesteziolog celou dobu
odváděl pozornost, mluvil se mnou. Byl to mladý chlap, moc příjemný, mluvili
jsme o Mirince, o tom, že má sestřičku, o jeho dětech... Tentokrát jsem ani
nedostala kyslíkovou masku, dýchalo se mi skvěle, neměla jsem nepříjemné
tlaky... vlastně jsem si užívala představu, že za chvíli bude Mirinka tady. A
pak jsem ji uslyšela. Narozdíl od Olivinky plakala hned. Jen jsem slyšela, že
je to holčička a pak už jen pláč:-) Zabalili ji, dali mi ji k tváři a první, co
jsem vydechla "Ty jsi celá ségra" čímž jsem rozesmála celý operační
sál:-D Pak mě šili, to už bylo trošku nepříjemnější, točila se mi hlava, ale
mokrá žínka na čele to spravila:-)
A narodila se kráska- 3470g, 52cm,
blonďaté vlásky.
Protože si lehce prodloužila pobyt, měla
lehce zakalenou vodu a při porodu si tam pustila i smolku, ale podle testů se
nenalokala, takže naprosto úžasné zdravé miminko.
Na dospávacím pokoji jsem tentokrát až
do večera byla sama, takže když za mnou pustili Káju a malou, užívali jsme si
to opravdu dlouho. Kája byl z malé unešený, pořád sahal sestřičce pod ruce, až
jsem ji obdivovala, že mu něco neřekne:-D Nejradši by ji odstrčil:-D Přikládal
mi ji, podpíral mě, šteloval malou k prsu... Zkušený otec si vysnil bonding po
císaři se slovy, že podruhé se bát nebude. Nebál se, užíval si to. Malá se
přisála, mazlila se. Bylo to tak nádherný. Klepala jsem se zase jako ratlík,
ale na to už jsem byla připravená, takže mě to nezaskočilo. Malou mi ten den
dovezli ještě dvakrát. Prostě paráda:-) Vstávala jsem ještě ten den večer. To
byla moje nejhorší noční můra. V hlavě mi pořád visely vzpomínky na minulé
vstávání, jak jsem jim omdlela, jak to bolelo... tady byla sestřička, které
jsem od minule nemohla přijít na jméno, prostě mi byla hned nesympatická. Ale
nedalo se nic dělat. A světe div se, s ní jsem to zvládla levou zadní. Nechala
mě samotnou, přizpůsobila se mému tempu, podporovala mě, neměla tendenci mě
tahat, když jsem se necítila. Jsem jí neuvěřitelně vděčná. Dala jsem sprchu a
hned bylo lépe. Další den už jsem byla na svém pokoji. Nebudu říkat, že jsem
běhala jako čečetka, ale bylo to tisíckrát lepší, než poprvé. Všechno jsem
zvládala lépe a rychleji než poprvé. Takže když doktor přišel s tím, že mě
pustí v pondělí, místo v úterý, se kterým jsem počítala, skákala jsem div ne do
stropu:-) Mirinka nabrala taky, takže cestě domů nic nebránilo.
Naše Míňulka je prostě od začátku dítě s názorem. Já chtěla přirozený
porod, ona si vybrala sekci. Já chtěla sudý rok, ona si vybrala až ten další.
Já chtěla další spací miminko. Ona se rozhodla, že si budeme často povídat. Ale
je tady, dítě s vlastní hlavou:-) A my ji milujeme. Tak moc, až mě to samotnou
porazilo. S Olivinkou jsem byla unešená na obláčku prvomatky, která má zlaté
dítě. Ale ta pravá, silná láska, ta se dostavila až později, byť v pozadí byla
vždycky znát. S Mirinkou je to jiné. Teď už vím, jaké to je, být máma. Už vím,
jak silná ta láska umí být. A jak obrovský strach může máma mít. A jak báječná
holčička vyrůstá z Olivinky. Stačil jeden pohled na Mirinku a věděla jsem, že
to tady je. Všechno. A ještě víc. A srazilo mě to jako vlak.... jsem semletá
láskou. Svých holčiček. Svého muže, na kterého stačí jediný pohled, abych měla
v očích slzy, když vidím, že on tohle všechno cítí taky. A tak jen prosím,
zcela neskromně, ať to trvá na věky!
Žádné komentáře:
Okomentovat